Postavy · The Witcher 3: Wild Hunt Remastered

Otrygg an Hindar, vnuk a dědic jarla Donara, byl tím nejmladším uchazečem o skelligský trůn. Snil o hrdinských skutcích a odvážných nájezdech, na kterých by jednou vedl své poddané.

Cirilla Fiona Elen Riannon – co o ní můžu říct? Že se jí zkráceně říká Ciri, že se narodila roku 1251, že má popelavé vlasy a na tváři jizvu? To všechno je pravda a to je Cirilla, jak ji znám nejlépe, taková, jak jsem ji poprvé před mnoha lety uviděl, taková, která se zdála být veskrze, no, ne obyčejná, ale rozhodně ne tak mimořádná, jak doopravdy je. Neboť Cirilla je také velmi zkušenou zaklínačkou, dědičkou několika trůnů, poslední nositelkou Starší krve, mocným Zřídlem nabitým výjimečným magickým nadáním a Paní Času a Prostoru. Nejsou v porovnání s tímhle podrobnosti jako barva jejích vlasů či datum narození tak nějak nepodstatné? Také bych vám mohl říct, že je to Geraltova osvojená dcera - ale to by bylo hrozné zjednodušení. Ciri je mnohem víc. Je jeho Osud, jeho Nečekané dítě, někdo, kdo je se zaklínačem svázaný těmi nejsložitěji propletenými pouty osudu. Podle prastaré zaklínačské tradice Geralt Ciri vzal na Kaer Morhen, když přešla do jeho péče. Tam ji s Vesemirem vycvičili v profesionálního zabijáka příšer. Právě tehdy se poprvé projevilo její magické nadání a ona zjistila, že je Zřídlem. Ciriin dar se ukázal být zároveň prokletím. Kvůli němu se jednoho dne bude muset schovávat před celým světem - i před Geraltem.

Geralt a já jsme už dlouho věděli, že Chappelle, kancléř bezpečnosti ve službách církve Věčného ohně v Novigradu, zemřel již před lety a byl nahrazen dopplerem, který vystupoval jeho jménem. Nikomu jsme o tom samozřejmě neřekli ani muk, neboť tato změna byla nepochybně v nejlepším zájmu všech. Tento doppler byl rozumný muž, který postrádal krutost skutečného Chappella a pod jehož dozorem se život ve městě značně zlepšil. Bohužel, kancléřova smířlivost musela kvůli vlně hrůzy a pronásledování, které v Novigradu probíhalo, vzbudit podezření. Doppler byl odhalen, uvězněn a upálen na hranici ve jménu větší slávy Věčného ohně.

Zprávy o postupu nilfgaardského vojska donutily šlechtice všech úrovní sbalit si své rodinné stříbro, rychle utéct do bezpečnějších přístavů, vzdát se veškerých nadějí na obranu rodinného dědictví a ponechat své pozemky napospas vetřelcům. Pán Všerad nebyl výjimkou z tohoto pravidla. Tento zbohatlík vládl větší části Velenu ze své základny na Vranohradu, než se svou rodinou uprchl do přístřeší věže na Vršním ostrově. Bezpečí tam ovšem nenašel a krveprolití, během kterého byl zavražděn, se stalo zdrojem mnoha děsivých pověstí a legend.

O baronce Marii Louise La Valette ve své době mluvila celá Temerie. Tato šlechtična byla milenkou krále Foltesta a dokonce mu povila dvě nemanželské děti. To vyvolalo pozdvižení a několik významných rodin se kvůli tomu odhodlalo k ozbrojenému povstání, které královo vojsko krvavě potlačilo. Foltest pak hrad La Valettů po úmorné snaze dobyl.

Geraltovo setkání s poblázněným mužem, který stavěl olbřímí loď, zatímco se bavil s useknutými hlavami své někdejší posádky, bylo přinejmenším nezvyklým zážitkem.

Když děti z mýtiny v bažinách řekly Geraltovi o Jankovi poprvé, měl veškeré důvody se domnívat, že tato osoba vůbec neexistuje. Bylo těžké uvěřit, že někdo žije v tak nehostinném prostředí, aniž by se rychle stal potravou pro topivce či vodnice. Geralt se tedy domníval, že Janek je výplodem dětské představivosti, smyšleným kamarádem osamělých sirotků. Dlouhá léta zkušeností mu ovšem napovídaly, aby nezanedbával žádnou možnou stopu, a tak se rozhodl, že se po Jankovi v okolních mokřadech podívá.

Rčení "jaký otec, takový syn" se na Cracha a jeho prvorozeného syna hodilo doslova a do písmene. Mladý Hjalmar po svém otci zdědil jak postavu, tak povahu - a mnozí prorokovali, že časem svého otce předčí i co do slávy a cti. Tento nesmírně schopný šermíř se širokými rameny se proslavil jako prvotřídní válečník a díky svému osobnímu kouzlu a sklonu k téměř šílené bravuře dokázal rozpumpovat srdce slávy a kořisti chtivé mládeže všech klanů na Skellige.

Tento jarl z Faroe se zarputilou tváří získal svou přezdívku podle zbarvení své paže, které bylo způsobeno omrzlinami, jež utrpěl, když jeho drakkar narazil na kámen pod vodou během děsivé podzimní vichřice. I podle skelligských měřítek, která na drancování a plundrování pohlížejí spíš jako na zkoušku z dospělosti, byl Holger považován za surového piráta a nájezdníka. Tento názor jistě pramenil ze skutečnosti, že na vesnice a lodě nepřátelských skelligských klanů útočil s takovou vervou jako na pobřežní osady Cidarisu, Novigradu a Nilfgaardu.

Graham byl prostý rybář z ještě prostší vesnice jménem Rudná, ale role, kterou sehrál v místních událostech, prostá nebyla ani zdaleka. Vršní ostrov, věž, kletba - byl součástí toho všeho. Geralt se od Anabel dozvěděl o hlubokých citech, které spolu tito dva sdíleli, ale zbytek jejich tragického příběhu byl vyjeven až později...

Když Geralt narazil na znetvořeného skrčka na dvoře Krvavého barona, nic moc si o tom nemyslel - ale když se doslechl, že podobně pokřivenou bytost vyplavilo moře na břehy Skellige ve stejné lodi, ve které krátce předtím odplula Ciri se svým záhadným společníkem, okamžitě si tyto dva tvory spojil v jednoho. Nyní bylo jasné, že toto hrubě otesané tělo bylo klíčem k nalezení Ciri.

Poustevník, který žil na ostrově na Lac Célavy, se stal strážcem pěti rytířských ctností, které v knížectvíčku převládaly. Tento ctnostný muž dohlížel na balvany, do kterých bylo patero ctností vytesáno, a každého rytíře, který prošel kolem, podrobil zkoušce, ze které vyplynulo, jestli se jimi řídí. Když na ostrov dorazil zaklínač a potkal se s poustevníkem, přišlo mu, jako by se neviděli poprvé. Teprve později zjistil, jak velkou měl pravdu.

Geralt nečekal, že se s Bernardem Ducatem, někdejší hlavou temerské rozvědky, potká za takových okolností. Jejich vztah se táhne už od daleké minulosti, kdy Ducat vedl výzvědnou výpravu ve wyzimské chrámové čtvrti v přestrojení za překupníka jménem Talar. Překupník Talar proslul drsným chováním a nesmírně sprostým jazykem. Od těch dnů se změnilo mnohé, ale švec Clogs (jak si Ducat nyní říkal) byl tak sprostý a nerudný jako kdysi Talar. Jeho přesná role v útoku na Radovida nebyla jasná, ale vzhledem k jeho zkušenostem a oddanosti práci se dalo sotva čekat, že se o tento poznatek podělí, byť i se starým přítelem.

Vzhledem ke způsobu, jakým výzvědné oddíly obvykle pracují, se tento muž ve skutečnosti určitě "Hendrik" nejmenoval. Nicméně to bylo to jediné označení tohoto velenského špeha Jeho císařské výsosti, které zaklínač znal. Když se Geralt poptal po okolí, dozvěděl se, že "Hendrik" žil ve vesnici Vřesová.

Ďábel Fugas se na sabatu Ježibab těšil velmi váženému a zodpovědnému postavení: tupouna, který bránil vstup na vrchol hory. V žádném ohledu se nepodobal Torquovi, otravnému, leč neškodnému čertu, se kterým jsme se zaklínač a já setkali před mnoha a mnoha lety. Fugas svou velikostí připomínal přerostlého trolla a projevoval v podstatě podobnou slušnost. Tento čert neměl ani zbla z proradného šotka ani vychytralého a výmluvného satyra. Místo toho vykonával své poslání s oddaností a profesionalitou novigradského vyhazovače. Snažit se zastavit Geralta se ovšem ukázalo být tím Fugasovým nejhloupějším a zároveň posledním nápadem, který ukončil jak jeho život, tak jeho vzkvétající kariéru v zaměstnání u Ježibab.

Většina druidů na Skellige se liší od té zakořeněné a ustálené pevninské představy o staříkovi s šedým vousem v bílé róbě, jak se klaní před posvátnými duby, ochočuje wyverny a obtěžuje místní pány prosbami, aby na seznam chráněných zvířat přidali další druh. Myšilov, Geraltův starý známý, v tomto ohledu nebyl žádnou výjimkou. Tento vytáhlý muž se zastřiženou bradkou byl vůdcem druidského kruhu na Skellige. Také působil jako poradce jarla Cracha an Craite ve věcech magie a mystična a poskytoval mu rady ohledně veškerých záležitostí, které vyžadují více péče než dobře načasovaný pravý hák či máchnutí těžkou sekerou. Myšilov byl proslulý svou tvrdošíjností a vzácným sklonem (na skelligské poměry) zvažovat všechny možné následky činů, což dohromady znamenalo, že pokud s ním někdo chtěl mluvit, potřeboval k tomu značnou dávku času a trpělivosti.

Ukázalo se, že bytost uvězněná v Umově zmučené skořápce je Avallac'h - mocný Vědoucí Aen Elle. Geralt měl to potěšení se s ním seznámit už před lety. Už během těchto předchozích setkání Avallac'h projevil silný a upřímně poněkud znepokojující zájem o Starší krev a její nositelku Ciri. Jeho přesné pohnutky tehdy nebyly známé a Geraltovi se je nijak zvlášť nesnažil vysvětlit. Nápodobně ani Geralt neměl tušení, jaké pouto bylo nyní mezi Ciri a tímto elfem. Nebylo pochyb o tom, že jí Avallac'h pomohl a několikrát ji zachránil před Divokým honem - ale proč? Žel, Vědoucí žádné odpovědi na Geraltovy sžíravé otázky neposkytl, neboť se potácel na ostří nože mezi životem a smrtí. Nakonec ovšem nabral dost sil na to, aby prozradil klíčovou informaci - kde se Ciri nachází.

Vlna zabíjení s náboženskými a rasovými pohnutky, která se prohnala Novigradem na jaře roku 1272, shodou okolností probíhala ve stejnou dobu, kdy v městské márnici sloužil v roli ohledávače těl Hubert Rejk. Právě proto byl přepracovaný a navíc musel snášet ponižování ze strany svého nepříjemného nadřízeného, ctihodného Nathaniela. Proto není divu, že při prvním setkání s Geraltem působil protivně a jízlivě. Ba co víc, mezi ním a Joachimem von Gratz byla nějaká zlá krev, a tato skutečnost náladu v márnici rozhodně nikterak nezlepšovala. Nicméně když se Hubert dozvěděl o důvodu Geraltovy nečekané návštěvy, dal jasně najevo, že Geralt i Joachim mohou s jeho pomocí počítat.

I na poměry Skelližanů, kteří si odvahy cení nade vše, šla Vigiho nebojácnost daleko za hranice srdnatosti a ocitla se někde hluboko v území sebevražedného šílenství. Tento válečník klanu Tordarroch toužil po tom, aby proslul jako Vigi Nebojácný. Místo toho si svými skutky vysloužil přezdívku Bláznivý Vigi - a zdálo se, že s tímto výsledkem byl spokojený. Byl to právě Vigi, kdo v touze po slávě a záchraně svého ostrova před ledovým obrem přesvědčil Hjalmara, aby se vydal na Undvik. Během této výpravy zemřelo mnoho členů posádky a Vigi sám se ocitl v jeskyni ledového obra.

Sylvie Anna… krásné jméno, co říkáte? Aby také ne, když se jedná o jméno dcery knížete a sestru kněžny. Ale osud Syanny (jak jí říkali její blízcí) zase nebyl tak krásný, jak by se v případě někoho tak urozeného dalo očekávat - ačkoliv jak se ukázalo, ona sama popravdě přišla na svět poněkud nepříhodně. Narodila se během zatmění slunce, a tudíž padla za oběť strachu, který se šířil kolem kletby černého slunce, která údajně postihovala dívky z vládnoucích rodin zrozené za podobných okolností. Ačkoliv měl Geralt vážné pochybnosti o tom, že tato kletba skutečně existuje, mnozí tvrdili, že způsobovala strašlivé proměny těla i duše, které v obětech vyvolávaly krutost a bažení zabíjet. Syannini rodiče se podle všeho řadili mezi ty, kteří na tuto kletbu věřili, neboť shledali, že je až příliš nebezpečné dovolit jí zůstat u dvora, a tak ji vyslali do vyhnanství. Syanna pak prchla do Nazairu a brzy nato se ztratila z povrchu zemského.

Ves byla vysloužilou důstojnicí Modrých pruhů a dost možná jediným vojákem z bývalého Rochova oddílu, který přežil válku. Poté, co byly Modré pruhy rozprášeny a rozpuštěny, zůstala Ves po boku svého velitele a pokračovala s ním ve (zdánlivě beznadějném) boji za svobodnou Temerii. Ves, energická a drsná, díky svému umu s kuší a mečem vždy udělala dojem, kamkoliv vstoupila, a všechny muže ze svého oddílu nechala daleko za sebou.

Carduin z Koviru byl kdysi zámožným a vlivným členem Rady čarodějů, mužem známým a uznávaným všemi vládci Severu. Když se Rada zhroutila po puči na ostrově Thanned, Carduin nešetřil žádným výdajem, aby těžce nabyté postavení svého bratrstva opět obnovil. To ho přimělo k účasti na rušném sjezdu v Loc Muinne, během kterého byla hrstka mágů s cílem znovu založit Radu donucena přijmout záštitu krále Radovida. Poté se Carduin ocitl na králově vodítku, naprosto závislý na rozmarech a náladách šíleného vládce, kterému sloužil nikoliv z úcty, nýbrž ze strachu. Mágská hrdost ho ovšem donutila nasadit statečnou tvář a vynést karty, které mu osud rozdal.

Během večírku pořádaného Mandragorou se Geralt setkal s Oriannou, váženou mecenáškou mnoha místních umělců. Na této ženě bylo něco, co většinu lidí poněkud znepokojovalo. Zaklínačovu ocelovou vyrovnanost samozřejmě narušit nedokázala, ale působila na něj dojmem, že nebyla žádnou obyčejnou šlechtičnou - a on se ve svých dojmech většinou nemýlil.

Geralt se s duchem této mladé ženy potkal v nejvyšším patře strašidelné věže na Vršním ostrově. Ta mu řekla, že zaživa byla dcerou místního pána. Když do věže vtrhli rozlícení sedláci, bála se, že by poskvrnili její čest, kdyby ji našli živou, a proto vypila kouzelný lektvar, který v ní vyvolal jakoby smrtelnou ztuhlost. Když procitla, zjistila, že leží mezi těly své rodiny a sloužících... a že se nemůže hnout. V bezmocné hrůze sledovala, jak krysy hodující na hromadě mrtvol začaly okusovat i ji. Tato příšerná smrt na ni a na věž musela nějakým způsobem uvalit kletbu, neboť její duch se od té doby toulal v neutuchajících mukách. Geralt zapátral ve svých rozsáhlých zkušenostech s kletbami, hledav možné řešení. Když se dozvěděl, že Anabel milovala prostého rybáře jménem Graham, rozhodl se, že tento muž a jejich pouto opravdové lásky by mohlo být jejich spásou.

Miltonův vrah byl velmi hbitý. Navzdory tomu, že měl Geralt za sebou roky zaklínačství, s ním sotva dokázal držet krok. Brzy vyšlo najevo, že vrah byl nejen rychlý, ale stejným dílem i chytrý, to když zaklínač vešel do starého skladu, kde na něj byla nastražena past. Geralt tedy musel poprvé stanout tváří v tvář beauclairské Šelmě - a zjistil, že jde o vyššího upíra jménem Dettlaff. Ihned došlo k boji, který by pro zaklínače býval skončil špatně, kdyby jej nebyl na poslední chvíli zachránil starý přítel Regis, který boj přerušil. Dettlaff poté uprchl coby obláček mlhy...

Kůň je pro zaklínače víc než jen pouhý dopravní prostředek - zeptejte se kteréhokoliv zbojníka, který během boje dostal do hlavy dobře mířenou ránu kopytem. Každý zaklínač navíc svou stávající zakázku se svým koněm probral horem spodem, zatímco zíral na hvězdy zářící nad osamělou cestou, ačkoliv by se k tomu přiznal jen málokterý. Geralt každému svému koni dával jméno Klepna, ačkoliv nikdo přesně nevěděl proč ani co tím jménem Geralt myslel. Když se ho na to někdo zeptal, Geralt se dotazu vyhnul nebo odpověděl nějak neurčitě. Možná to prostě bylo to první slovo, které ho napadlo. Co se Klepny týkalo, ta své jméno podle všeho přijímala bez výhrad. Geralt vždycky zuřil a nadával, když se Klepna začala plašit a házela sebou uprostřed bitvy anebo když z ničeho nic zahnula jiným směrem, než kudy chtěl jet, zatímco plným tryskem uháněl za nějakým naléhavým úkolem. Ve skutečnosti k ní však choval velkou náklonnost a nikdy by ji za žádného jiného koně nevyměnil. A to ani za takového, který by po zavolání bezmocně nestál před zdánlivě snadno překonatelnou překážkou, jako třeba před nízkým plůtkem či pohozeným kusem dřeva. Ba dokonce ani za takového, který by se někdy zcela nevysvětlitelně objevil na střeše nějaké vesnické chatrče. ”No co,” říkal vždycky Geralt a pokrčil rameny. “Zaklínačský kůň není žádné obyčejné zvíře. Neustálý styk s kouzelnými nápoji a znameními se na něm prostě nějak podepsat musí.”

Skelligské ságy překypují chválou na vojevůdce z dob minulých, ale sága o Crachovi, jarlovi klanu an Craite a vládci Kaer Trolde, je všechny zastíní. Bude zpívat o jeho síle, udatnosti, moudrosti, štědrosti, věrnosti k jeho přátelům a nelítostnému pronásledování jeho soků. Takový příběh bude přehánět jen trochu, protože Crach, nejmocnější ze skelligských jarlů, tyto hrdinské rysy opravdu měl. Ve svých nepřátelích vzbuzoval děs a hrůzu - nilfgaardské matky jeho jménem dokonce strašily děti a všichni v této říši si raději jen šeptali o nechvalně proslulém Tirth ys Muire, neboli o Divokém mořském kňourovi, který během svých četných a strašlivých nájezdů ničil pobřežní provincie. Geralt se s Crachem znal už hodně dlouho, dokonce od té doby, co se Crach ještě jako mladík ucházel o ruku mladé Pavetty, Ciriiny matky.

Mladý čistič bot, jehož jméno se Geralt nikdy nedozvěděl, byl nesmírně okouzlujícím kulišákem - takovým tím způsobem, jakým umí být roztomilí jen hubatí rošťáci z ulice. Také vykazoval nesmírné podnikatelské nadání, a to takové, že se kvůli němu několikrát dostal do nesnází. Z jedné takové polízanice ho zachránil Geralt, když zahnal skupinu mužů, kteří mu chtěli dát pořádně za vyučenou. Čistič bot by si to však mohutně zasloužil, neboť před jejich dílnu každý den vyléval splašky, aby ušpinil víc bot a přitáhl si k sobě víc zákazníků.

Barnabáš-Basil Foltýn, správce Corvo Bianco, každým coulem urozený muž urozených mužů. Celý svůj život sloužil významným šlechticům - například rodině Kniebihlyů nebo také admirálu Rompallymu – neboť by nikdy nestrpěl zaměstnavatele, který by mu ubíral na jeho osobní cti. Jelikož si Barnabáš-Basil pamatoval, jak sloužil monsieru Boliovi a baronu Rossellovi, byl hotovým zřídlem veselých příhod z minulosti této vinice. Znal na Corvo Bianco každý kout. Jakožto vynikající správce měl spoustu dobrých rad ohledně přestavby a správy sídla. Geralt v lepšího pomocníka ani nemohl doufat. Dalo by se říct, že když Anna Henrietta svěřila Corvo Bianco tomuto báječnému správci, dala zaklínači ten nejkrásnější dar, který kdy dostal, neboť domov, o který se nestará někdo schopný, není vůbec žádným domovem.

Když chcete vykrást trezor, musíte otevřít oplátované dveře a tiše odnést hromady kořisti. Ze všeho nejdřív se ale musíte dostat do budovy. K tomuto účelu se Geraltovi hodila jistá Evelin Gallo - cirkusová umělkyně proslulá po celém Severu, která svého nezměrného nadání používala i k zákonem méně schvalovaným účelům...

Geralt si namáhal mozek, když se snažil přijít na to, jak porazit Zrcadelníka, když vtom ho zachránila Shani. Věděla o profesorovi z Oxenfurtské akademie, který strávil léta zkoumáním každého projevu černé magie a který bude určitě ochoten pomoci. Bohůmžel, lovci čarodějnic se rozhodli, že profesorovy znalosti budou užitečnější ve službách pouze a jedině jejich cílům, a poblíž jeho domu rozmístili stráže. Úředně byl svobodný muž, ale ve skutečnosti nemohl nikdo bez svolení vstoupit do jeho domu ani z něj odejít.

Geralta zaujalo stejně jako mě, a jak si myslím, také vás, když se dozvěděl, že společnost vyšších upírů podléhá přísnému uspořádání založenému na věku: čím starší upír, tím víc platilo jeho slovo v jejich záležitostech a tím přísnější trest za to, když nějaký upír vzdoroval jeho vůli. V Beauclair žil i jeden nesmírně starý upír, a sice v jeskyni, kde se usadil během Konjunkce sfér. Geralt s Regisem se rozhodli, že za ním zajdou, aby jim pomohl najít Dettlaffa. Jedinou potíží bylo to, že ti starší členové upírské rasy nebyli příliš... jak to říct... přístupní ke společnosti. A právě tento staršina nesnášel hosty tak moc, až se Regis při pomyšlení na to, že by narušili jeho klid, třásl jako osika. Geralt musel učinit těžké rozhodnutí: riskovat návštěvu staršinova území, nebo se pokusit najít Syannu?

Podivným sledem událostí se Geralt ocitl zapleten do vloupání do dražební síně Borsodiů v Oxenfurtu. Jak se to celé seběhlo, je úžasný příběh - který si musíme nechat na někdy jindy. Zde se soustřeďme na pár skutečností: zaklínač dostal za úkol sezvat dohromady partu odborných zlodějů a zkušených vloupačů. Jedním z uchazečů byl jistý Kazimír Bassi, odborník na výbušniny původem z Mahakamu...

Trpaslíci se věnovali bankovnictví od té doby, co byl věhlasný král Desmond Temerský ještě usmrkancem v krátkých kalhotách, který se dožadoval “kokina plo plince”. Od té doby význačné trpasličí rodiny bankéřů - Giancardisové, Vivaldiové a Cianfanellisové - své služby pouze rozšířily a založily pobočky ve všech větších městech Severu. Vimme Vivaldi v této ctihodné tradici pokračoval i v moderní době a novigradskou pobočku své rodinné banky rozšiřoval, dokud nebyla tou největší ve městě. Geralt a já jsme se s ním setkali více než deset let předtím, než náš příběh začal, a vždy jsme si vážili jeho poctivosti a vloh pro práci s penězi. To druhé dokázal během doby, kdy se náš příběh odehrával, neboť jeho banka zůstala výdělečnou i tváří v tvář útlaku nelidí.

Filippa Eilhart, někdejší poradkyně krále Vizimira II. Spravedlivého, členka Rady čarodějů a pozdější zakladatelka Lóže čarodějnic, sehrála významnou roli v dějinách světa, jakož i v Geraltově životě. O jejím nadání nebylo lze pochybovat, ale nikdo také nemohl tvrdit, že ji naplňovalo něco jiného než potměšilá a zvrácená ctižádost. Vysoce důvěryhodná hlášení naznačovala, že měla prsty ve smrti krále Vizimira II. a jako na členku Lóže na ni padlo podezření z vraždy dalších dvou monarchů: Demawend z Aedirnu a Foltesta z Temerie. Z tohoto důvodu po tomto někdejším "klenotu tretogorského dvora” nyní pásly zvláštní oddíly Severu i Nilfgaardu najednou.

Jak už to v případě šamanů, věštců, léčitelů a dalších čarovných lidí na venkově bývá, zaříkávač z Větvic byl záhadným mužem, kolem kterého kolovala spousta drbů a legend. Někteří tvrdili, že umí rozmlouvat s mrtvými, jiní že měl se záhrobím poněkud jiný druh důvěrného vztahu, protože svému otci ještě jako mladík v návalu vzteku rozsekl hlavu sekerou. A ještě další prohlašovali, že vykazoval až nezdravou náklonnost k domácím sudokopytníkům. Všechny tyto drby vzbuzovaly strach a úctu u sedláků odlehlého Velenu a zaříkávač jim to s největší pravděpodobností neměl chuť vyvracet.

Ctihodný Nathaniel, dozorčí v městské márnici a klerik Věčného ohně, byl mužem zlé povahy - a bouřlivé minulosti. Než oblékl sutanu, roky sloužil coby městský mučitel. Těžko by se hledat horší kandidát na pastora než bývalý kat, ale jak se říká, v Novigradu je všechno možné.

Eskel a Geralt byli jako dva bratři, a to hned v několika ohledech. Byli stejně staří a znali se už od útlého chlapeckého věku, kdy oba máchali dřevěnými meči na Kaer Morhen. Prožili toho spolu hodně: první kolo výběru, vražedné Proměny, Zkoušku trav i Stopu — náročný zaklínačský překážkový běh. Také spolu schytali výprasky za více než jednu dětinskou nezbednost. Když dospěli, vydali se na Stezku každý zvlášť, ale i tak se potkávali téměř každou zimu na Kaer Morhen, aby tam přečkali chlad, zapíjeli své úspěchy a vzpomínali na padlé kamarády. Ačkoliv Eskel nedosáhl Geraltova věhlasu, co do zkušeností se Bílému Vlku vyrovnal a své zakázky vyřizoval pečlivě a zdařile. Během svých lovů mnohokrát málem přišel o život, ale jizva na jeho obličeji ironií osudu nebyla památkou na spáry nějaké příšery, nýbrž na meč Deidre Ademeyn, jeho nevypočitatelného “Nečekaného dítěte.”

Tento elf Aen Elle byl jedním z Eredinových poradců a také vzhledem k jeho mimořádným schopnostem důležitým důstojníkem Divokého honu. Pomocí tajuplné magie Caranthir provázel jezdce Honu mystickými cestami skrz prostor a čas na ostatní světy. Byl také mistrem bezprostřednějších podob dopravy jako například teleportace, které při útoku na Kaer Morhen hojně využíval.

Auberon Muircetach, známý také jako Král starších, byl vládcem daleké země Tir ná Lia - světa, který je domovem Avallac'ha a Divokého honu. Zemřel poté, co ho otrávil Eredin Bréacc Glas, který se pak následně prohlásil králem. V okamžiku své smrti byl Auberon vyčerpaný a zahořklý po šesti stech padesáti letech svého života.

Geralt pronásledoval vraha sira Miltona jako smyslů zbavený. Způsob, jakým toto pronásledování skončilo, jasně vypovídá o tom, že Geralt stál proti vysoce nebezpečnému sokovi: zabiják Geralta dovedl do starého skladiště, kde na něj byla nalíčena past. Došlo k boji, v jehož klíčovém okamžiku Geralta zachránil Regis, vyšší upír a starý přítel. Na tomto místě musím vysvětlit, že Regis se před lety přidal ke Geraltově kočující skupině (jejíž hrdou součástí jsem byl i já) a vydal se s námi hledat Ciri. Spolu jsme prožili mnoho úchvatných dobrodružství a Regis se ukázal být věrným přítelem - takovým, kterému můžete klidně svěřit život. Žel, tato výprava pro Regise skončila nešťastně. Zabil ho Vilgefortz, který z něj nenechal víc než mastnou skvrnu. Zaklínač byl proto nesmírně překvapen, když se se svým starým přítelem opět setkal - koneckonců viděl Regise zemřít na vlastní oči. Ale věc se má tak, že se nejednalo o Regisovu "konečnou" smrt, dokonce ani o jeho první. Jako mladý muž byl Regis poněkud volnomyšlenkářský a až příliš holdoval popíjení krve. Kvůli tomuto způsobu života ho zabili naštvaní vesničané. Zotavení mu trvalo padesát let - což je pro nesmrtelného pouhý okamžik. Když byl zpátky při síle, pití krve zanechal nadobro. Celá ta léta jsme si mysleli, že je navždy pryč. A hle - tady stál před Geraltem v tom přístavním skladišti. Regis vysvětlil, že se zotavil a přišel do Toussaintu s jedním přítelem, Dettlaffem. Tak se tedy odehrálo napínavé opětovné setkání Regise a Geralta v Beauclair. Neměli však mnoho času, aby se ze svého shledání radovali. Slyšeli, jak se blíží ostatní, a tak Regis, který nechtěl riskovat střet s naštvanými lidmi, navrhl, aby za ním Geralt přišel na hřbitov, kde si zařídil poměrně pohodlný dočasný domov.

Inteligentní, vyrovnaný a obdařený obrovským osobním kouzlem, Ge'els se těšil úctě a důvěry obyvatel světa Aen Elle jakož i jejich někdejšího vláce Auberona Muircetacha. Z tohoto důvodu si Ge'els nejen zachoval svou pozici, když se moci chopil Eredin, ale také se stal jedním z králových nejmocnějších spojenců a působil jako místokrál, kdykoliv Eredin cestoval v čele Divokého honu. Ačkoliv byl Ge'els jedním z nejvlivnějších Aen Elle, touha po moci ho kupředu nikdy nehnala. Podle Avallac'ha jeho věrnost a smysl pro správné a špatné představovala slabinu, kterou by bylo možné využít - dost možná k naprostému převrácení rovnováhy.

Geralt už v životě přijal spoustu různých šílených úkolů, z nichž mnohé z nich byly na hony vzdálené jeho základnímu řemeslu spočívajícímu v lovu příšer. Úkol najmout partu, která by se vloupala do dražební síně Borsodiů, byl však nezvyklý i na poměry ostatních nezvyklostí. Jednou z pochybných postav, o které bylo Geraltovi řečeno, že by mohla být vhodným uchazečem, byl Kvinto, nejslavnější kasař na sever od Jarugy.

Získat si úctu rytířů a válečníků, kteří nejsou zvyklí vidět ženu třímající otěže moci, může být těžké. Rozhodně tomu nepomáhá, když je tato mocichtivá žena stejně jako Birna, vdova po králi Branovi Skelligském, plná jízlivého pohrdání svými krajany a jejich zvyky - ačkoliv jí ty zvyky přikazují vrhnout se na pohřební hranici svého manžela, zdá se být pohrdání pochopitelným postojem. Ať už to bylo ospravedlnitelné, nebo ne, Birna se kvůli své touze přepsat prastaré skelligské tradice poněkud znesvářila s jarly, kvůli čemuž bylo nepravděpodobné, že si ji budou dějiny pamatovat jako úspěšnou a uctívanou vládkyni po boku Calanthé z Cintry či Meve z Lyrie.

Nejmladší zaklínač na Kaer Morhen a dost možná poslední, který byl mezi zdmi hradiště vycvičen. Lambert nicméně své schopnosti už několikrát prokázal, když se utkal s působivými monstry od Povissu až po Toussaint. Ale zároveň také proslul svou namyšleností a jízlivým humorem a jeho bručounská nátura a snad až příliš neotesané způsoby občas lezly na nervy i jeho souputníkům ze školy Vlka. Ať už ale měl stinné stránky, jaké chtěl, pro své společníky by se vrhl třeba do horoucích pekel.

Ježibaba známá jako Vařena byla prostřední ze tří démonických sester, pokud jde o věk - ale první, pokud jde o velikost. Vařena prý byla mistryní v přípravě magických směsí a - podle děsivějších legend - znala přes tucet různých receptů na lidskou polévku.

V dobách války je často možné potkat lidi, kteří rukou osudu krutě trpí. Geralta proto nepřekvapilo, když se setkal se ženou, které děti ve velenských močálech říkaly Bábi, i když se zdálo, že ji sužuje rovnou vícero blíže neurčených trápení. Ať už byly její strasti jakékoliv, bylo jasné, že se o sirotky ve své péči starala láskyplně a oddaně.

Geralt již vyvázl z mnoha ošemetných okamžiků, někdy sám, jindy s pomocí ostatních. Jedna z těch nejpodivnějších pomocných rukou, kterou k němu kdy kdo natáhl, patřila Zrcadelníkovi. Zaklínač byl na ofierské lodi, kde ho drželi v zajetí a vezli na důvěrné setkání se šibenicí, když vtom se náhle zjevil Zrcadelník. Připomněl zaklínači jejich první setkání, během kterého Geraltovi v Bělosadu pomohl s pátráním po Yennefer. I tentokrát mu nabízel pomoc, ale… nikoliv zadarmo. Výměnou za to, že Geralta osvobodí z lodi, požadoval, aby se s ním Geralt setkal na jistém rozcestí. Když zaklínač souhlasil, na tváři se mu objevilo podivné znamení. Vypadalo to úplně přesně, jako by si ho Zrcadelník ocejchoval na znamení toho, že spolu uzavřeli úmluvu. Jak se později ukázalo, přesně tak to taky bylo.

Během svého prvního setkání s "baronem" Filipem Strengerem Geralta zarazilo, jak moc si tento muž odporuje. Tento bývalý temerský voják byl očividně prospěchář, který po drtivé porážce svého vojska obchodoval a vyjednával s okupující nilfgaardskou říší. Dalo by se říct, že jí sloužil. Místní vesničané jej pokřtili "Krvavý baron", což jasně naznačovalo, že neměl ve zvyku se svými poddanými jednat v rukavičkách. Na druhou stranu byl překvapivě štědrým hostitelem nečekaného hosta, který byl zároveň cizincem a najatým zabijákem příšer.

Když Geralt navštívil Olgierda von Everec, aby si vyslechl jeho třetí a poslední přání, dozvěděl se, že tento drsný a neurvalý hejtman byl kdysi ženatý. V jistém okamžiku však svou manželku opustil a jako dárek na rozloučenou jí dal fialovou růži. Geralt měl za úkol tuto růži někde v opuštěném sídle von Everec najít. Když tam dorazil, zjistil, že v domě strašný zlomyslný přízrak spojený s Olgierdovou manželkou Iris, která před lety zemřela osamělostí. Její vztek a lítost nyní napájely její někdejší sídlo zlou silou.

Díky rozsáhlým zkušenostem Iriny Renarde s divadlem se z ní stala nejen nepsaná vedoucí skupiny herců známých jako Lišky, ale také její největší hvězda. Tato nadaná umělkyně proslula svými úžasnými výkony v hlavních rolích veseloher i truchloher. Její vystoupení v úspěšných představeních jako “Láska za časů opovržení,” “Lazebník kovirský” a “Sedm nevěst pro sedm císařů” její jméno přiblížilo i těm, kteří se o kulturu a umění zajímali jen vzdáleně.

Geralt se s Paní jezera poprvé potkal, když ho jeho pátrání po tom, co bylo ukradeno na Kaer Morhen, zavedlo do vesnice známé jako Bahnice. V temných hlubinách tamního jezírka, podle kterých víska dostala své jméno, dlela záhadná ženská bytost, která dohlížela na obyvatele břehů. Svou podvodní strážkyni chovali v takové úctě, že na její počest dokonce vztyčili pomník. Paní jezera měla kdysi ve službách mnoho rytířů, ale ti všichni již zemřeli, jak už to mají udatní rytíři ve zvyku, během tažení do dalekých zemí. Nyní žila o samotě, a proto se těšila z Geraltovy přítomnosti, neboť zaklínač byl někým, koho měla ráda a koho uznávala. Kdysi se zaklínač domníval, že Paní jezera byla jakousi místní bohyní, ale po shledání na Lac Célavy si uvědomil, že nežila jen v Bahnicích. Místo toho Paní jezera nazývala domovem každé místo, kde byla uctívána čest a rytířskost.

Jarl Udalryk byl přinejmenším tajuplná osoba. Sužovala ho jakási neznámá nemoc, kvůli které se ostatní jeho společnosti stranili.

Vsadím se, drahý čtenáři, že jsi člověk světa znalý, a představovat ti mou maličkost a roli, kterou jsem sehrál v následujícím příběhu, je tudíž docela zbytečné - ale i tak to učiním, kvůli úplnosti, a pro případ, že pocházíš z nějakého vzdáleného konce světa, kde má osobnost ještě nedosáhla takové proslulosti. Narozen roku 1229, nadaný básník a trubadúr, absolvent Oxenfurtské akademie, častý účinkující na královských dvorech, nedostižný milovník, kterého obdivují a někdy doslova zbožňují slečny po celém světě, schopný vypravěč a strhující řečník - pohleď na obraz Marigoldův, který občas vystupuje v příbězích těch, jež ho znají. Tento obraz je samozřejmě poněkud barvitější - já osobně sám sebe považuji spíše za pokorného a skromného služebníka Múzy, který za své rozsáhlé veledílo vděčí skutečnosti, že jsem a navždy budu blízkým přítelem a stálým společníkem zaklínače Geralta, jehož osudu jsem jako věrný kronikář zasvětil toto psaní.

Jako básník a romantik jsem květnatými verši zvěčnil svody těl a duší mnoha žen. Ale když otevřu pusu, abych pěl ódu na Priscillu, zjišťuji - ač se tomu těžko věří - že se mi slova příčí v hrdle, že veškeré propracované slovní obraty se zdají umělými a prázdnými v porovnání s její přirozenou krásou, nadáním, citlivostí a bystrostí. Priscilla (či Callonetta, pod kterýmžto uměleckým jménem si vydobyla slávu) si v době, kdy náš příběh začínal, užívala poslední zastávky na veleúspěšné šňůře představení, která ji zavedla od honosných dvorů Lan Exeteru a Pont Vanis přes Tretogor a Caelf až do slovutného města Novigrad.

Geralt, který dostal za úkol najít fialovou růži, již Olgierd daroval své ženě, se vydal do opuštěného rodinného sídla von Everec, které se stalo domovem hrstky podivných a děsivých tvorů. Mezi nimi byli i černá kočka a černý pes, kteří ač uměli mluvit, se rozhodli, že toho o sobě mnoho neprozradí. Geralt měl za to, že se jedná o démony z jiné roviny bytí, které povolala černá magie, uvěznila je v těle zvířat a spoutala je službou Iris von Everec. Tato tajemná dvojice se domnívala, že jim Geralt pomůže získat ztracenou svobodu, ačkoliv on sám netušil, jak by něco takového mohl udělat.

Jméno krále Divokého honu, totožnost pána nočních můr, bytost za děsivou maskou - to vše zůstávalo dlouho záhadou. Po čase se ovšem kusé informace začaly postupně spojovat do úplné podoby našeho nepřítele - ale na hrůze, kterou vzbuzoval, mu to neubralo vůbec nic. Divoký hon byl opravdu elitní kavalerií ze světa Aen Elle, neboli Staršího lidu, pod vedením svého ctižádostivého a nemilosrdného krále Eredina Bréacca Glase. Ten cestoval tajnými průchody skrze chladné prázdnoty mezi jeho světem a tím naším, aby unášel oběti a bral je zpět do své vlasti jako otroky. Současným předmětem jeho Honu byla Cirilla, jejíž moc chtěl pro své vlastní účely. V cestě mu stála jediná překážka - Geralt z Rivie.

Zaklínač se s touto čarodějkou s havraními vlasy poprvé setkal před dobrými dvaceti lety. Jejich přátelství a city mezi nimi se zrodily z běžného dobrodružství, které zahrnovalo džina a splněné Geraltovo přání, jež jejich osudy nerozlučně spojilo. Od té doby byl však jejich vztah docela bouřlivý - měl své světlé i temné stránky, krize a rozchody. Láska Geralta a Yennefer nepopiratelně dokazovala tvrzení o tom, že "protiklady se přitahují". Před pár lety se Geralt s Yennefer po dlouhém odloučení plném dobrodružství jednoho i druhého dali opět dohromady. Jejich chvíli klidu přerušil Divoký hon, který Yennefer vzal do zajetí. Zaklínač se ji ihned vydal zachránit, ale ztratil přitom paměť. Když ji konečně nabyl zpět, okamžitě se vrátil ke svému úkolu najít svou milovanou čarodějku.

Geralt dostal za úkol najít Vladimíra von Everec a královsky ho pobavit. Toto přání mohlo být jedním z těch nejméně pozoruhodných zadání, kdyby tehdy Vladimír nebyl mnoho let po smrti. Záhadný Zrcadelník to však nepovažoval za kdovíjakou překážku. Předal Geraltovi flakon s krví von Evereca a řekl mu o zaříkávání, které dokáže Vladimírova ducha vyvolat z hrobu. Geralt se tedy vydal do rodinné hrobky von Everec a vyhledal místo posledního odpočinku mladšího z bratří Evereců.

Z pohledu na některé staré přátele po létech odloučení vás může ihned začít bolet hlava - ne kvůli odporu, ale kvůli tělesné předvídavosti kocoviny, která bude po vašem opilém setkání jistě následovat. Pohled na jiné ve vás však může vyvolat píchání v zádech a touhu sáhnout po zbrani. Co se týče Geralta, Letho z Gulety patřil do obou těchto skupin. Tento odpadlický zaklínač ze školy Zmije měl na rukou krev přinejmenším dvou severských králů, což byl plod jeho spolupráce s nilfgaardským císařem Emhyrem var Emreis. Z těchto zločinů byl obviněn Geralt, a proto musel Letha vypátrat, aby své jméno očistil. Ačkoliv z jejich posledního střetu v rozvalinách Loc Muinne odešli oba živí a bez zranění, Geralta ani nenapadlo, že Letha ještě někdy uvidí. Tudíž pro něj bylo velkým překvapením, že na Letha narazil ve stodole někde ve válkou rozervaném temerském pohraničí.

Bart, troll strážící Dijkstrovu pokladnici, mohl být poutačem na nejnovější módní výstřelek novigradských zbohatlíků, který postihl každého od bankéřů přes kupce po vůdce zločineckého podsvětí. Dotyční strážci se vyznačovali nejen zarputilou oddaností, ale také ohromnou velikostí, nekonečnou výdrží a drtivou tělesnou silou. Dobře vyvinuté myšlení na druhou stranu bylo považováno za zcela zbytné, a co se týče výkonu stráže, bylo spíš možná překážkou. Aby byl dobrý strážce otupělý, musel být natolik bez mozku, aby mu nápad svého pána zradit připadal zhola nemožný. Proto byli v této roli natolik ceněni trollové, zlobři a nejnověji i magičtí kříženci.

Málo skelligských jarlů bylo tak uznávaných a uctívaných jako Donar an Hindar, nejstarší z vůdců klanů. Navzdory pokročilému věku stále působil jako činorodý vůdce a představitel na všech oficiálních shromážděních. Tím jediným člověkem, který dokázal jeho klidnou povahu narušit, byl Lugoš Šílený, jehož klan se s Hindary dlouho nesnášel. Donarův domov se stejně jako Freyin chrám nacházel na Hindarsfjallu. Jak se sluší na souseda bohů, Donar proslul svou moudrostí, rozvážnými názory a zbožností. To poslední se ovšem nevztahovalo na bohy z pevniny, jejichž bohaté svatyně v mládí často plenil.

Když se Geralt stal svědkem bitvy obou bratrů, rozhodl se stát po boku svého společníka Evalda a spojeným úsilím porazili Horsta a jeho osobní stráž. Evald se pak Geraltovi odvděčil tím nejhorším možným způsobem: pokusil se ho oklamat, aby si nechal Maximiliánův Dům pro sebe. Zaklínač si naštěstí zachoval chladnou hlavu, a než aby Evalda na místě zabil, došli k dohodě, která byla přijatelná pro obě strany. Jejich cesty se brzy nato rozešly, jelikož Evald se odešel starat o rodinné jmění a Geralt se vrátil na zaklínačskou Stezku.

Milton de Peyrac-Peyran byl toussaintský baron a člen vnitřního kruhu rytířů kolem Anny Henrietty. Tento srdečný šlechtic ještě na žádné oslavě nepotkal stůl obtěžkaný tolika dobrotami, aby mu nedokázal řádně ulehčit, ale také se nikdy nezdráhal vyrazit do boje proti těžce oděným zbojníkům či jiným nepřátelům knížectví. Geralt se s Miltonem potkal již před lety, a to za velmi zvláštních okolností, které si zaslouží být rozebrány dopodrobna. Jejich cesty se znovu zkřížily, když Milton přišel za zaklínačem coby kněžnin vyslanec, aby našeho hrdinu požádal, aby se s ním vypravil do Toussaintu.

Mnozí si ani nedokážou představit to přátelství, které se mnou Geralt z Rivie sdílí už více než čtvrt století. Když jsme spolu poprvé lámali chléb, zlolajné jazyky tvrdily, že by udělal líp, kdyby mě okradl, podřízl mi krk a mé tělo hodil do dutého stromu - protože jinak prý určitě vyprovokuji někoho, aby to samé udělal nám oběma. Z těchto jedinců mluvila čirá závist, neboť Geralt je můj nejbližší přítel, což je skutečnost, kterou nade vši pochybnost dokázal při mnoha příležitostech. Mohl bych prozradit mnoho o tomto světoznámém lovci příšer, známého ve Starší řeči jako Gwynbleidd či v našem mladším (ačkoliv nikterak méně ušlechtilém) jazyku Bílý vlk. Geralt z Rivie je skutečně výjimečným jedincem. Na základě krátkého setkání by jej někdo mohl označit za pouhého šermíře, prostého lapače monster, drsného rváče a provozovatele špinavého řemesla - ale na druhý pohled brzy uvidíte, že se jedná o muže netušených hlubin, jedinečných názorů a obrovské zkušenosti z celého světa. Na povrchu je uzavřený, mlčenlivý, jeden by snad mohl říct i nabručený, ale uvnitř se nachází širé moře dobrosrdečnosti, smyslu pro humor a upřímné ochoty pomáhat svým přátelům, ať už dobrou radou, či mistrovským zacházením svého meče. Je to muž drsného a občas i otrhaného vzhledu a způsobů, který se nicméně těší velké oblibě ze strany něžného pohlaví. Je to zkrátka chodící protimluv. Bez těžkopádné falešné skromnosti můžu prohlásit, že jeho příběh znám lépe než jakýkoliv žijící člověk. Zažil jsem s ním těžké časy i dobré okamžiky, pomáhal mu moudrými radami, vřelými slovy a svým ostrovtipem. Kvůli tomu jsem klíčovou součástí jeho příběhu, a to jak předchozích částí, tak i této. Je tedy mou povinností v této kronice pokračovat a pro užitek budoucích pokolení zaznamenat další kapitolu jeho skutků a výprav.

S Joachimem von Gratzem, hlavním doktorem Vilmeriovy nemocnice, jsme se potkali za velice nepříznivých podmínek. Moje Priscilla se stala obětí napadení a on se staral o její zranění. Musím přiznat, že jsem byl zprvu tak otřesen, že si naše první setkání sotva vybavím, tedy kromě toho, že působil jako rozvážný doktor, který toho věděl dost o těch předchozích vraždách a nabídl se, že nám s vyšetřováním pomůže.

Je mou skromnou domněnkou, že z upřeného pohledu do vnitřnosti vykuchaných zvířat je možné vyčíst toliko to, jestli to nebohé stvoření nemělo červíky. Nicméně Hjort, stejně jako mnoho dalších druidů na Skellige, vkládal velkou důvěru jak do drobopravectví a chiromancie (a také oneiromancie, co je pochopitelnější, protože sny jsou cestou královskou do lidské duše). Proslýchalo se, že mezi svými souputníky se těšil velkého uznání a úcty, když více než jednou přesně předpověděl budoucnost a vyložil význam spletitých snů. Tento druid byl věrný klanu Brokvar celým svým srdcem a jeho znalosti a schopnosti z něj dělaly vynikajícího poradce, ke kterému měl jarl Spikeroogu Udalryk an Brokvar nesmírnou důvěru.

Na Skellige měl Geralt konečně možnost setkat se s Cerys an Craite, tou mladší z Crachových dětí. Blízcí přátelé ji znali jako Křepelku, ale navzdory této přezdívce byla drsná, odhodlaná a také rychlá. Cerys byla ostrovankou tělem i duší a svému otci jako by z oka vypadla, neboť zdědila jeho odvahu, odhodlání a paličatost. Byla nebojácná a neohrožená a při každé příležitosti chtěla dokázat, že neexistuje žádný úkol, pro který by se nehodila stejně jako - nebo ještě víc než - jakýkoliv jiný muž na ostrovech, a to včetně (a obzvláště) jejího staršího bratra Hjalmara.

Vyčerpávající seznam mimořádných duševních a tělesných vlastností Margarity Laux-Antille by popsal celou horu svitků. Rita, jak jí říkali přátelé, kdysi působila jako rektorka Akademie pro čarodějky v Aretuze na ostrově Thanedd - stejné školy, na kterou chodila i její slavná předkyně Ilona Laux-Antille. Margarita, což je pro její povolání zcela neobvyklé, se nezajímala o politiku – k Lóži čarodějek se přidala pouze pro dobro své školy. A konečně nesmím opomenout ani její krásu. Říkalo se, že s postavou této čarodějky se nemohla rovnat ani mramorová podoba bohyň a nymf vyrýsovaná těmi nejlepšími sochaři.

Osobou vydávající se za Sigiho Reuvena nebyl ve skutečnosti nikdo jiný než Sigismund Dijkstra, bývalá hlava redanských zvláštních oddílů a muž, se kterým jsme Geralt a já měli v minulosti co do činění. Upadl v nemilost krále Radovida a po několik let o něm nebylo ani zmínky. Zdálo se, že se konečně rozhodl vylézt ze stínů, ale než aby se vrátil do vyšší politiky, ponořil se hluboko do zločineckého podsvětí - a rychle se vynořil jako jedna z jeho vůdčích osobností.

Jen málo jmen v historii kontinentu budilo tolik hrůzy a úcty jako Emhyr var Emreis, Deithwen Addan yn Carn aep Morvudd - Bílý plamen tančící na mohylách nepřátel, císař Nilfgaardu, vládce Metinny, Ebbingu a Gemmery, panovník Nazairu a Vicovara, pán jedné poloviny civilizovaného světa, který se snažil o dobytí té druhé. Byl jedním z těch lidí, jejichž skutky a rozhodnutí utvářely osud celých království a národů. Co by tedy mohl chtít od prostého zaklínače?

Více než jednou se Geralt ocitl v situaci, kdy nedokázal zabránit něčí smrti - vlastně by se dalo říct, že si na tento určitý druh utrpení již zvykl. Bezmocně stát a pozorovat nespravedlivou a krutou popravu blízké známosti je ovšem něco dočista jiného. Takový byl osud, který potkal Felicii Cori, mladou čarodějku, se kterou se Geralt potkal během pobytu v Loc Muinne. Ačkoliv neměl moc příležitostí se s ní seznámit, Geralt v této bývalé žačce Filippy Eilhart našel zalíbení, neboť mu připadala jako příjemná a zábavná mladá žena. Byla ovšem provozovatelkou magie a členkou nejnenáviděnějšího sesterstva čarodějek, a proto ji čekala smrt na hranici.

Velenské Ježibaby nebyly jen staré - byly doslova prastaré, protože tu pobývaly už od dob vlády prvních lidských králů a dost možná i od příchodu elfů. Z těchto tří přízračných sester byla Šeptana tou nejprastarší, nebo tak to alespoň tvrdily legendy, které si obyvatelé močálů šeptem vyprávěli. Šeptem, protože kdyby mluvili příliš nahlas, Ježibaba by je uslyšela, neboť jako platbu od lidí požadovala lidské uši, které věšela po stromech a s jejichž pomocí díky pravěké magii poslouchala vše, co se v bažinách odehrálo.

Geralt a já jsme oba znali Shealu de Tancarville, Samotářku z Koviru, kdysi hrdou členku Lóže čarodějek, která ve své době pletichařila, přesvědčovala a očarovávala svět k obrazu svému. Sheala vždy tvrdila, že jedná pouze pro dobro magie a lidstva, ale na rukou měla krev příliš mnoha lidí včetně králů, kteří stáli v cestě jejím zájmům. Zúčastnila se bezpočtu spiknutí a intrik, ve kterých zaklínač často vystupoval jako nic netušící spolupachatel, překážka nebo nešťastná oběť. Geraltova předchozí setkání s touto čarodějkou tedy byla přinejmenším bouřlivá. Alespoň v případě jednoho střetu bylo možné prohlásit, že Geralt Sheale zachránil život, ale to neznamenalo, že by k ní choval nějakou vřelou náklonnost. Ať už je to, jak chce, pohled na zmučenou a zuboženou čarodějku v žalářích krále Radovida naplnil zaklínačovo srdce žalem a soucitem.

Král Bran, bývalý král skelligských ostrovů, žil dlouhý a zajímavý život. Když konečně ucítil, že si sešlost věkem začíná vybírat svou daň, vydal se do lesů ulovit medvěda vyzbrojený pouze nožem - a tak skončila jeho vláda. Lidé na ni vzpomínali jako na čestnou a uznávanou, ačkoliv někteří si stěžovali na to, že dával přednost spíš nájezdům před řešením neodkladných potíží ostrovů a že dával jazyku své ženy až příliš velkou volnost. Někteří tyto dvě věci spojovali a tvrdili, že Bran vyrážel na bitvy do zámoří, než aby musel čelit těm, které na něj čekaly doma.

Geralt a já jsme se s dopplerem Dudu znali už léta - a to ještě předtím, než jsme se s ním skutečně seznámili. Totiž, poprvé jsme se s ním bavili, když se v Novigradu vydával za jiného mého přítele, půlčíka-obchodníka jménem Dainty Biberveldt. Dudu vystupoval jako Dainty, aby využil síť známostí tohoto kupce kvůli nějakým vlastním obchodním záměrům. Daintyho zpočátku rozčilovalo, že nemůže najít tohoto podvodníka, který mu hatil obchody, ale když investice Dudu začaly vynášet značné zisky, půlčík svůj přístup změnil. Přijal dopplera jako svého partnera a všem ho představil jako svého bratrance Dudu Biberveldta.

Vivienne de Tabris byla dvorní dámou Anny Henrietty. Byla to osoba skoupá na slovo, tajnůstkářská a nepřístupná, ale její krása přiváděla v úžas a přitahovala mnoho mužů. Geralt se o tom přesvědčil na vlastní oči, když přijal zakázku od Guillauma, který do ní byl zamilován a který měl podezření, že ji stihla jakási kletba. Aby se však Geraltovi u ní dostalo slyšení, musel se zúčastnit rytířského přeboru, nad kterým držela záštitu právě Vivienne.

Ukázalo se, že po Cirille nepátral jen Geralt. Na její stopě byl i záhadný elfský mág. Stejně jako zaklínač i on zašel za Keirou Metz a vyptával se na to, kde se Ciri nachází. Během tohoto rozhovoru také prozradil, že má skrýš v rozvalinách za vesnicí Podhájí.

Dodnes nevím, co Geralta přimělo zajímat se o zakázku, kterou vyhlásil Olgierd von Everec. Že by to byla ona proslulá zaklínačská zvědavost? Hrozivě lehký měšec? Či za tím možná stála nějaká nekalá síla... Ať už onen popud spočíval v čemkoliv, Geralt se rozhodl tohoto oblastně nechvalně proslulého šlechtice navštívit a vydat se na lov odměny vypsané na příšeru ve stokách. Už od jejich prvního setkání bylo Geraltovi jasné, že Olgierd je mimořádný člověk. Vedl úředně neuznávanou bandu, která uctívala zemi, po které kráčel, ačkoliv byl očividně z jiného těsta než oni: byl vzdělaný, miloval umění a choval se podle jistého šlechtického kodexu. Ale Geralt si také všiml, že na tomto muži je něco neurčitého, něco, co o několik let později popsal jako "prázdnotu, která křičela po tom, aby byla zaplněna."

Baronova dcera Tamara zmizela spolu se svou matkou nějaký čas předtím, než Geralt dorazil na Vranohrad. Baron ji popsal jako okouzlující mladou devatenáctiletou dívku, kterou opatroval jako oko v hlavě. Není tedy divu, že ji pán Vranohradu chtěl tak zoufale najít.

Svobodné město novigradské nepoznalo vládu krále už po necelá dvě století - Francis Bedlam na to jistě myslel, když se nechal jmenovat Králem žebráků, kterýžto titul se vysmíval nabubřelosti korunovaných hlav a zároveň jí trochu připisoval jemu samotnému. Bedlam byl praktickým mužem, což je vlastnost, která se mu hodila v jeho povolání - spravování sítě zlodějů, žebráků, tuláků a uličníků, kteří byli na v každé části města. Díky svým spojkám měl přístup k nejčerstvějším drbům a nejšťavnatějším informacím a podíl, který bral svým "poddaným", mu zajišťoval značný příjem na údržbu svého "dvora" v Plesnivém hájku.

Geralt sestoupil do oxenfurtských stok, aby tam ulovil odpornou příšeru – dokážete si tedy představit jeho překvapení, když v jedné z temných a vlhkých chodeb narazil na svou starou a drahou přítelkyni Shani. Geralt a já jsme se s touto mimořádnou mladou ženou poprvé seznámili před mnoha lety, když byla ještě rozpustilou studentkou, ale mezitím vyrostla v uznávanou lékařku a nebojácnou polní zdravotnici ve službách redanského vojska. Právě ta druhá role ji spolu s vojenským doprovodem zavedla do stok. Měli za cíl získat vzorek jedu, který chrlila ta ohavnost, jež tam přebývala. Geralt, jsa ušlechtilý muž každým coulem, souhlasil, že jí s tímto úkolem pomůže.

Nilfgaarďan Tavar Eggebracht pocházel z rodiny s dlouhou vojenskou tradicí. Jeho předkové hrdě sloužili pod záštitou Zlatého slunce během tažení na Maecht, Geso a Metinnu, ve kterém bojovali a umírali za svého císaře. Ten druhý osud potkal Tavarova bratrance, plukovníka Tibora Eggebrachta, který padl v bitvě u Brenny během předchozí války se Severem. Navzdory tomu Tavar vůči seveřanům žádnou zášť nechoval, neboť smrt svého bratra považoval za smutný, leč nevyhnutelný důsledek války. Svou službu provianťáka prováděl svědomitě, přičemž mu především šlo o blaho svých vojáků.

Imlerith - velitel Divokého honu a častá postava z Geraltových nočních můr - už Ciri pronásledoval nějakou dobu, protože ji chtěl doručit svému vládci Eredinovi. Tento mocný a surový válečník bojoval v bezpočtu bitev a tažení Aen Elle proti ostatním světům. Nadevše dával přednost střetu tváří v tvář a vyhledával krvavé potyčky, ve kterých si protivníci poměřovali sílu, obratnost a výcvik v boji na život a na smrt.

Oneiromancie, magické umění rozkrývání minulosti a budoucnosti ze snů, je obtížná i pro velmi zkušené čarodějky a mágy. Ti, kteří se s tímto nadáním narodí, v něm však mohou vynikat i bez formálního vzdělání. To byl případ i Corinne Tilly, jejíž věhlas coby snílky, jak se tito věštci nazývají, se rozšířil do daleka.

Vesemir byl nejstarším žijícím členem školy Vlka a pravděpodobně i vůbec nejstarším zaklínačem na pevnině. Ačkoliv si věčně stěžoval na své vrzající kosti a byl starý bezmála stejně jako samotné rozvaliny Kaer Morhen, tento mistr zaklínačského řemesla na zasloužený odpočinek ani nepomyslel. Byl šedivý, ale stále čiperný a pokračoval v lovení příšer až do svých zlatých let - a nikoliv zbytečně, neboť viděl víc příšer než všichni jeho žáci dohromady. Za Geraltova mládí byl tvrdým a náročným učitelem, ačkoliv za ta léta se pro ostatní zaklínače stal jakýmsi adoptivním otcem a životním rádcem, vždy ochoten pomoci moudrou radou a silnou rukou.

Jedním z lidí, které Geralt potkal u beauclairského dvora, byl kapitán Damián de la Tour, velitel knížecí stráže. Svému povolání byl oddán naprosto a bezpodmínečně (říct "nemyslitelně" by nebylo spravedlivé, ale zároveň ani nepřesné) uctíval půdu, po které kněžna kráčela. Pokud chcete můj soukromý názor, byl jí zcela určitě posedlý. Působil jako běžný voják, tzn. natvrdlý nohsled, který když viděl Geralta, měl okamžitě pocit, že mu musí dokázat, kdo tady má větší části těla, o kterých se nemluví. Geralt se k této výzvě postavil s nevzrušenou nadřazeností, ale nicméně ji přijal a tím si vysloužil dalšího nepřítele.

Geralt si mylně vyložil jednu z mých noticek a domníval se, že jsme já s Elihalem tvořili pár. Žel, zatímco by každý byl pyšný, kdyby mohl tohoto mimořádného elfa, skvělého diskutéra a prvotřídního krejčího počítat mezi své úlovky, mezi námi ve skutečnosti nebylo nic víc než přátelství a výborné víno. Geralt to zjistil, když navštívil Elihalovo krejčovství, kde také na vlastní oči spatřil neobvyklý koníček tohoto elfa - přejímání chování a oblékání těch, kteří se od něj lišili rasou, pohlavím i společenským postavením.

Postranními uličkami a ošuntělými putykami v Novigradu koloval vtip, podle kterého trpaslík Carlo Varese, jeden ze čtyř vůdců místní zločinecké vrstvy, byl svým způsobem urputným zastáncem rasového soužití. Tuto zásadu ale uplatňoval poněkud výběrově. Tesák se pevně domníval, že on osobně má veškeré právo, coby začleněný obyvatel Novigradu, provozovat svůj vlastní podnik. Každý, komu se nelíbil způsob jeho obchodování či povaha jeho pochybných dohod, ať už to byl trpaslík, člověk nebo půlčík, byl v jeho očích nenávistným rasistou. A co jiného s takovou špínou dělat než ji předhodit smečce nesmírně hladových psů – tedy ihned poté, co těmto vetřelcům useknul prsty svým oblíbeným tesákem, podle kterého dostal svou přezdívku. Tyto zvěsti samozřejmě mohly být pouhými báchorkami a pomluvami - ale málokdo měl tu odvahu, aby jejich pravost ověřil.

Ačkoliv byla Pletana ze tří Ježibab nejmladší, nebyla o nic méně ošklivá ani zlá než její starší sestry. Byla to právě ona, která pletla jejich magické tapisérie z lidských vlasů, které sestry sbíraly coby poplatek od malých dětí okolních vesničanů během obřadu "postřižin". Prostřednictvím těchto tapisérií se uctívači Dam lesa obraceli na svá božstva a vzdávali jim hold.

Mnozí stateční válečníci odpověděli na Hjalmarovu výzvu, aby se k němu přidali ve snaze znovu získat Undvik z područí ledového obra. Mezi nimi byl i Folan, syn Ulfův, Hjalmarův častý společník v boji a drahý kamarád z dětství. Folan, člen klanu Tuirseach, byl nebojácný námořník a prvotřídní lučištník, a tak neváhal přidat se k této nebezpečné (a tudíž případně slavné) výpravě. Ta by pro něj však bývala skončila špatně, kdyby si zaklínač nebyl zachoval zdravý rozum a nezachránil ho ze spárů hladových trollů tak, že zvítězil v hádankové soutěži.

Mladý Habljorn byl synovcem Holgera Černé ruky, jarla Faroe, a jedním z uchazečů o skelligskou korunu. Navzdory svému nízkému věku se mu už podařilo dosáhnout jistého věhlasu, a to jak díky nájezdům v zámoří, tak v boji s příšerami v nebezpečných oblastech souostroví. Jeho skutky mu vynesly dostatečnou slávu, uznání a majetek, aby měl dost velkou šanci na to, aby byl zvolen králem.

Ciri se na svých cestách potkala s mnoha lháři, všiváky a podrazáky - ale naštěstí také narazila i na slušné lidi. Mezi ty druhé by se jistě mohl počítat i Skjall, mladý válečník z Lofot. Ten se spolu se svou rodinou nejprve postaral o Ciriina zranění a pak jí pomohl uprchnout před Divokým honem. Tím však obětoval to, čeho si Skelližané cení nejvíc: svou čest. Byv obviněn ze zbabělství, byl mu uložen úkol vykonat hrdinský skutek, aby své jméno očistil. Bohužel zemřel dřív, než tak mohl učinit, když byl smrtelně raněn šelmou v opuštěné zahradě - zemřel pomalou, bolestivou a osamělou smrtí.

Trpaslík, žoldák, veterán od Brenny, nezkrotný optimista, oddaný lidumil, milovník silného pití a sprostých písní, mistrný hráč gwintu a především drahý a věrný přítel můj i Geraltův - dámy a pánové, dovolte mi představit Zoltana Chivaye. Spřátelili jsme se rychle, a to poprvé, když jsme s Geraltem narazili na Zoltana a partu, kterou tehdy vedl válkou sužovaným Záříčím. Osud poté naše cesty zkřížil ještě mnohokrát a nakonec z nás udělal nerozlučné společníky, kteří prošli dobrým i zlým. Na začátku našeho příběhu jsme Zoltan a já začali podnikat a otevřeli si hospodu v Novigradu s názvem U Rozmarýnky a Tymiánu.

Ne všichni bludní rytíři v Toussaintu jsou vtělením ctnosti, ale kdybych z nich měl vyjmenovat jednoho, který rytířský kodex zosobňoval, byl by to Palmerin de Launfal. Je tím obdivuhodnější, že před lety mu rozkoš skýtající jídlo, pití a všelijaké veselení zdaleka nebylo cizí. Časem však opustil hříšný život a přiblížil se vzoru veškerého rytířstva. Geralt si to uvědomil, když za ním Palmerin přišel jakožto vyslanec Anny Henrietty. Tento staromódní a poněkud nedomykavý rytíř na něj okamžitě udělal dobrý dojem, protože ačkoliv bral obřadnosti a vybrané chování trošičku příliš vážně, okázalý a namyšlený tedy opravdu nebyl.

Netrvalo dlouho, než se král Radovid Redanský ukázal být tvrdým a nelítostným vládcem, který si své přízvisko Nemilosrdný plně zasloužil. Jeho otec, král Vizimir, byl zavražděn, když byl Radovid ještě malý, a jeho jménem vládla jeho matka Hedvika Malleore a Regentská rada. Mladý Radovid ale moc brzy uchopil do vlastních rukou a pomstil se těm, kteří se k němu chovali neuctivě. Všechny své možné politické protivníky donutil odpřisáhnout věrnost - pod pohrůžkou smrti. Vedl válku nejen proti Nilfgaardu, ale také proti mágům, v nichž spatřoval kořen všeho zla. Radovid také nešetřil námahou, aby získal nadvládu nad svobodným městem Novigrad, jehož loďstvo a bohatství by mohlo zvrátit rovnováhu probíhajícího střetu ve prospěch Radovidova vítězství.

Horst Borsodi, majitel nejznámější dražební síně na celém Severu, byl namyšlenec a kašpar. Na Geralta nahlížel skrze prsty už od jejich prvního setkání, a když se doslechl o tom, co k němu zaklínače přivedlo, nakázal svým mužům, aby ho vyhodili na ulici. Říct, že jejich vztah nezačal zrovna šťastně, by bylo opravdu, ale opravdu velmi mírné...

Geralt se s Keirou Metz poprvé potkal, když na něj doslova spadla z čistého nebe. Během nechvalně proslulého puče na ostrově Thanedd Keiru vyhodili z okna a málem přistála zaklínači na hlavě. Jejich další setkání ve velenských močálech bylo šokující úplně jiným způsobem - blahobyt milující čarodějka byla tím posledním člověkem, kterou by na tomto pochmurném a pustém místě čekal. Geralt se později dozvěděl, co za její přítomností ve Velenu vězelo, a Keiřin osud mu poskytl spoustu materiálu na přemýšlení o krutých rozmarech štěstěny. Kdysi byla uznávanou poradkyní krále Foltesta, ale ten ji z Temerie vyhnal, protože ztratila královu důvěru. Později se přidala k Lóži čarodějek, čímž si vysloužila nenávist jak redanského krále, tak nilfgaardského císaře. Kvůli tomu začala žít v utajení a vydávala se za vědmu, jakousi vesnickou čarodějnici, hluboko ve velenských zákoutích. Nebylo těžké poznat, že se jí to pranic nezamlouvalo.

Reinaldův příběh je plný tragédie. Mladý zaklínač, který se cvičil v raných letech školy Vlka, který objevoval svět zvídavou myslí a ochotou pomáhat ostatním a který nakonec přijal zakázku, kterou nepřežil. Když ho posedl červený morovec a když ho v dolech pod Ďáblovou jámou zavřeli ti samí kněží Věčného ohně, kteří si ho najali, Reinald prokázal nesmírnou sílu a odolával vůli přízraku. Uvěznil sám sebe a morovce v solné jeskyni, kde měl zůstat, zatímco se jeho život pomalu propadal do temnoty a žalu. Přítomnost morového ducha udržovala zaklínačovo tělo v nehynoucím stavu, zatímco se Reinald držel střípku naděje, že ho jeho drahý přítel jednoho dne přijde zachránit. Jenže ze dnů se stávaly týdny, z týdnů roky, z roků staletí...

Pakliže tento svět někdy poznal panovníka, který se těšil naprosté přízni svých poddaných, aniž by je musel soustavně utlačovat či se spoléhat na služby mimořádně krutého kata, byla to zcela nepochybně vládkyně Toussaintu, kněžna Anna Henrietta. Anarietta, jak jí říkali její blízcí, byla vdovou po zesnulém oplakávaném knížeti Raymundovi a někdejší milenkou velmi slavného a nadaného umělce, který by dával přednost tomu, aby nebyl jmenován. Před pár lety, když zaklínač navštívil Toussaint se skupinou přátel, měla Anna Henrietta příležitost setkat se s Geraltem z Rivie. Díky tomu, když na její dvořany začala útočit záhadná Šelma, věděla kněžna přesně, koho má povolat…

Cyprián Wiley mladší byl jedním z nejnebezpečnějších zločinců v Novigradu. Po svém otci zdědil kasina, zápasnické arény a nevěstince - a také sklony k sadismu, bezcitnost a nedostatek skrupulí. Tyto vlastnosti mu vynesly přezdívku "Zkurvysyn", která v jeho mocném zločineckém klanu působila tak trochu jako rodinné dědictví.

Těžký život čeká dítě, které se nedokáže vymanit ze stínu svých rodičů. Poté co jeho otec, milovaný král Bran, zemřel, se Svanrige stal formálním vládcem klanu Tuirseach, který ovládal rozsáhlé území na ostrově An Skellig. Leč tento tichý a umírněný mladík se zdál být až moc vázán na sukni své matky Birny, která chtěla ovládat každý jeho krok. S tak panovačnou pečovatelkou bylo těžké si představit, jak by Svanrige vůbec kdy mohl vyrůst v muže schopného vládnout mocnému skelligskému klanu sám za sebe.

Geraltova přítomnost na dražbě skončila ohromným neštěstím. Nejen že byl ihned vyhozen na ulici a nakopán do své velectěné zadele, ale navíc se mu nepodařilo zjistit vůbec nic o Maximiliánově domu. Zatímco přemýšlel, co by měl podniknout dál, promluvil k němu neznámý muž. Neřekl, kdo je, odkud pochází, jak se dozvěděl o zaklínači ani jak ho našel. Odhalil jen to, že Geraltovi může pomoci získat přístup k trezoru v dražební síně Borsodiů - aniž by se musel ptát majitele o svolení. Cizinec navrhl, aby se setkali na odlehlejším místě, kde mu tento plán podrobně vysvětlí.

Morvran Voorhis - velitel oddílu Alba, důstojník nejvyšší hodnosti a čistokrevný šlechtic, který se mohl pyšně nazývat Nilfgaarďanem, kteréžto označení si vysloužili jen domorodí obyvatelé hlavního města říše a jeho bezprostředního okolí. Během jejich prvního setkání Geralt netušil, jaké významné osobnosti byl přidělen úkol “zeptat se ho na pár běžných otázek”. Jak ale znám zaklínače, i kdyby o Morvranově hodnosti a statutu věděl, o moc jinak by to neprobíhalo.

Graden byl jedním z lovců čarodějnic ve službách krále Radovida. Na rozdíl od spousty svých druhů působil jako vyrovnaný chlapík bez předsudků, alespoň co se týče jednání se zaklínači.

V těchto dnech dusilo novigradský vzduch pronásledování a kouř ze stovky hranic. Toto chmurné podnebí poskytlo zástěrku, ve které si vybudovalo pohodlné hnízdo mnoho krvavých řezníků. Coby oblíbený stavební materiál posloužila vynucená spiknutí, hromadná zatýkání a uměle vyvolaná soudní stání vedoucí k masovým popravám. Caleb Menge, tato fanaticky ctižádostivá hlava chrámové stráže Věčného ohně, byl přesně jedním z těchto prospěchářů, jehož vítězný okamžik nastal, když odhalil, že v podobě jeho vrchního důstojníka Chappella se ukrývá doppler v přestrojení. Geralt poprvé viděl, jak Menge zapaluje Chappellovu hranici na novigradském hlavním náměstí, a neměl žádné pochyby, že pro tohoto muže bylo označení “fanatický zkurvysyn” až příliš mírné.

Poté co Guthlaf, důvěryhodný senešal jarlů an Craite, zemřel, část jeho povinností přešla na jarlova šenka Arnvalda. Tento postarší Skelližan neměl tak dalekosáhlé pravomoci jako jeho předchůdce, ale přesto se za ta léta v této roli stal nenahraditelným. Jeho rámec působnosti zahrnoval nejen zásobování spižíren a sklepů Kaer Trolde, ale také péči o potřeby obyvatel tvrze, jakož i hostí, kteří se zde sjížděli na hostinách a dalších důležitých obřadech.

Prvorozený syn Lugoše Šíleného a jeho jediný dědic byl zarputilý mladík, který se svému otci nepodobal vůbec v ničem. Jeho přezdívka pocházela z dětství, kdy míval tělo často pokryté modřinami, údajně z drsných a výtržnických her, které skelligští chlapci provozují. Ostatní však měli podezření, že pocházely od pásku, hole či ruky jeho otce, neboť se proslýchalo, že Lugoš starší nechtěl svého jediného syna rozmazlovat, a proto ho tvrdě trestal za sebemenší chybu či selhání.

Ačkoliv Lugoš Šílený, jarl klanu Drummond, nijak nevynikal výškou ani silou, většina mužů z ostrova ustupovala stranou, když ho viděla přicházet. Jelikož se věčně svářel se svými sousedy, měl Lugoš pověst člověka se zuřivou a násilnou povahou a dokonce se mu podařilo pohádat se i s jinak tichým Donarem an Hindar. Největším Lugošovým sokem byl však Crach an Craite, kterého obvinil z toho, že mu ukradl část území (které podle jeho podání pokrývalo celý Ard Skellig). Rozmíšky mezi klany se táhly už stovky let a nic nenaznačovalo jejich konec, dokud budou tito dva lítí nepřátelé žít. Lugoš Cracha nenáviděl s vášní, kterou tlumily jen zákony Skellige a nevyvážená rovnováha sil mezi těmito dvěma klany.

Vždy jsem považoval za věc mimořádné pýchy, že můžu počítat Triss Ranuncul z Mariboru mezi své nejdražší a nejbližší přátele. Tato výjimečně nadaná čarodějka byla zářící hvězdou svého povolání, bývalou dvorní poradkyní krále Foltesta a slavnou hrdinkou bitvy u Soddenu, známou jako Čtrnáctá z Pahorku - a přeci žádným způsobem nepřipomínala své často nesnesitelně hašteřivé sestry v magii. Její šikovná mysl, vřelý úsměv a značné osobní kouzlo dokázalo roztát i ta nejzatvrzelejší srdce. Ačkoliv můj vztah k Triss byl vždy povahou bratrský, Geralt z Rivie v jednom okamžiku její šarm shledal neodolatelným. Od té doby byli tito dva provázáni city mnohem hlubšími než povrchním záletem pomíjivé lásky.

Geralt se nepotkal s Annou Strenger, manželkou Krvavého barona, když navštívil Vranohrad. Nějaký čas před jeho příchodem totiž tato žena za neznámých okolností zmizela spolu se svou dcerou Tamarou. Geralt ovšem získal podrobný popis toho, jak tato pohřešovaná žena vypadala. Anna byla pohledná čtyřicátnice se zelenýma očima a vlasy tmavými jako havraní křídla, která si vplétala do těsného drdolu vzadu na hlavě.

Císař Emhyr kdysi před nilfgaardské mágy postavil před jasnou volbou: buď budou bezpodmínečně sloužit své zemi, nebo zemřou ve vězení. Fringilla Vigo, vedoucí magického svazu ve vazalském hrabství Toussaint, odmítla obě možnosti a místo toho se přidala k nechvalně proslulé Lóži čarodějek, jejímž cílem bylo postavit se diktátu králů a císařů. Toto smělé odhodlání však nebylo nikdy naplněno, protože Fringilla Vigo žila ve strachu z toho, že její vazby na toto podvratné uskupení budou odhaleny a že ji stihne rychlý konec v rukou císařských popravčí. Je třeba zde zmínit, že Geralt se poprvé s Fringillou potkal na vévodském paláci v Beauclair již před mnoha lety, když si užívali pohostinnost mé někdejší jednorázové lásky, vévodkyně Anny Henrietty. Zaklínač, který byl, co se čarodějek týče, vždycky naivka, si s madam Vigo prožil velmi bouřlivý románek, ze kterého jistě neměla radost Triss ani Yennefer.

Šeptající pahorek – kdyby svět nebyl takový, jaký je, ale takový, jaký by být měl, označoval by tento název nějaké místo se skrytými zákoutími, kde by si milenci šeptali milosrdné lži. Místo toho značil nebezpečí a hrůzu, místo, kde divoká zvěř vedená nějakou neznámou mocí pozabíjela mnoho obyvatel Dolní Strážné. Geralt souhlasil, že tyto potíže prošetří, a brzy odhalil, že zvířata ovládá duch uvězněný ve stromě na vrcholku Pahorku. Duch k němu promluvil ženským hlasem a tvrdil, že kdysi byl druid, jenž dohlížel nad velenským hájem, dokud ho Ježibaby nezavraždily a neuvěznily ve stromě. Přírodní síly, kterým kdysi tento ženský duch sloužil, ho nyní chránily před dalšími zlovolnými plány démonických sester. Místní nešťastníci zemřeli jako civilní ztráty, protože jak duch dosvědčil, hněv přírody je nezkrotný a nerozeznává mezi nic netušícími nevinnými a nezvanými zloduchy. Duch Geralta požádal, aby kletbu sejmul a vysvobodil ho z těchto muk. Výměnou za tuto moc duch slíbil, že zachrání sirotky z mýtiny v bažinách, kteří by jinak zemřeli krutou smrtí rukou Ježibab.

Coby velitel temerských zvláštních oddílů - elitní čety známé jako "Modré pruhy" - byl Vernon Roche jedním z podřízených krále Foltesta, kteří se těšili té největší důvěře. Roche opakovaně prokazoval svou věrnost, praktičnost a všestrannou odbornost. Málokdo se vyrovnal jeho schopnostem potlačovat vzbouřence, bojovat s Nilfgaarďany či vyčenichat skupinky Scoia'tael. Na začátku našeho příběhu byl však připraven o svého krále, své muže i svou vlast, a tak se musel uchýlit k partyzánské válce proti ohromné přesile okupujících vojsk.

Geralt potřeboval někoho, kdo by dokázal vyšplhat po jako sklo hladké stěně věže, jež se tyčila vedle dražební síně Borsodiů. Jedním z těch, kteří by to dokázali, byl Hugo Hoff přezdívaný "Karbanátek" - půlčík, který měl za sebou bezpočet krádeží a vloupání. Geraltovi bylo řečeno, aby se po něm podíval v Oxenfurtu, oblíbeném hřišti jak studentů, tak zločinců...

Guillaume de Launfal byl vzorovým rytířem každým coulem svého bytí - byl to přímo ukázkový příklad. Když se Geralt s tímto mladým mužem poprvé potkal, zrovna udatně bojoval s větrným mlýnem... za kterým se, abychom byli spravedliví, skrýval zuřící obr.