Bestiář · The Witcher 3: Wild Hunt Remastered

Sem myslel, že dělníci sou neškodný. Sem myslel blbě. - Otroň Janiš, lovec kožešin Dělníci jsou tou nejpočetnější, a tudíž tou nejvídanější kastou endriag. V kolonii jejich povinnosti spočívají v budování hnízd a kokonů, získávání potravy a péče o vajíčka a larvy. V případě ohrožení přivolají na pomoc válečníky, ale pokud budou muset, budou se bránit sami – a to překvapivě dobře.

Líným budižkničemům se občas říká trubci. To je urážka všech trubců, kteří aspoň zvednou zadel a jdou do boje. - Evelynn Harker, bylinkářka Endriačí samci – takzvaní "trubci" – jsou nenasytné stvůry, jejichž jediný životní cíl je žrát, bojovat a množit se. Když se ale dostanou mimo svá hnízda, útočí tito násilní lovci na všechna stvoření, která se jim dostanou do cesty.

Pavouk s mouchou nikdy se nespáří. - ofierské přísloví V našich krajích by se mohlo uplatnit podobné rčení o pavoukovcích a všem, co jim nestihne utéct - což zahrnuje téměř každého tvora na světě. Pravda, rolníci ani dřevorubci se jich během každodenní lopoty bát nemusí, protože pavoukovci - coby vzdálení postkonjunkční bratranci běžných pavouků - dávají zhusta přednost hlubokým temným jeskyním a vlhkým močálům, kam noha člověka nepáchne. Když na ně ale někdo narazí, měl by doufat, že jeho svědomí je čisté a jeho světské záležitosti jsou vyřešené, protože jeho život záhy skončí, neboť ani ten nejrychlejší člověk na světě jim nedokáže utéct a jen pár zaklínačů je dokáže přemoci. Ještě horší je jejich útočnější a nebezpečnější poddruh známý jako kolosální pavoukovec, který dokáže pozřít celého vola během několika málo okamžiků.

Něco nám zničilo pole a úly. Myslíme, že to je... včelí fantom. - Holofernes Meiersdorf

Pokud se někdy ocitnete tváří v tvář příšeře, která dští oheň, útočí ocasem s jedovatými ostny, kouše ostrými zuby, ohání se ještě ostřejšími drápy a má ve zvyku srazit kořist k zemi tlakovou vlnou, pak máte co do činění s haštěrem. S takovou výbavou zbraní není divu, že si lidé tyto drakovité často pletou s draky samotnými. Ale odborníci (míněno zaklínač) vědí, že haštěři představují zcela odlišný druh, mnohem menší než draci a zdaleka ne tak nebezpečný. S jednou výjimkou: haštěří samice v období páření, či ještě hůř - ihned po snůšce. Při boji s takovým jedincem navrhuji zmizet od nebezpečí co možná nejdál a co možná nejrychleji, pokud možno běžmo, plnou rychlostí a bez ohlížení.

Během svého pobytu v Toussaintu se Geralt zapletl do podivného případu ženostromotvarství - tedy ženy, která byla proměněna ve strom. Když někdo sekl do kůry tohoto stromu, krvácel, a když se listy proháněl vítr, bylo možné slyšet tlumený nářek. Geralt tuto záležitost prošetřil a zjistil, že za touto proměnou stojí magie (či spíš kletba) a že to má rozhodně spojitost s jistou smutnou příhodou z ženiny minulosti. Láska Dafnina života, bludný rytíř, se vydala za čarodějnicí z Rysích skalisek a nikdy se nevrátila, takže Dafné nezbývalo než na rytíře věčně čekat - plná smutku a tužby.

Prý máte potíže - nějaká příšera, které říkáte křikloun? Jo, ta se kolem plíží, jo jo. Většinou chňapne krávu nebo kozu, ale na člověka si netroufne, když na něj narazí. - rozhovor odposlechnutý na Vranohradu

Ten starej blázen přišel domů celej modrofialovej s tím, že prej ho v lese napadly kikimory. Za co mě má?! Zmalovali ho kámoši, protože podváděl v gwintu. Kdyby to byly kikimory, byl by mrtvej. A já bych měla konečně klid. - Lavínie, žena beauclairského krčmáře Kikimory tvoří společenství, v čemž se podobají dalším zástupcům společenského hmyzu, například mravencům. Kikimořímu společenství vládne královna a je rozděleno do jakéhosi uspořádání. Kikimoří dělnice se starají o lov jídla a jeho dopravu zpět do hnízda, zatímco kikimoří válečnice hnízdo brání před útočníky. Samotnou dělnici snadno zabije i slabý člověk nebo dítě. Je však velmi vzácné narazit na osamělého jedince, neboť kikimoří dělnice se většinou pohybují ve skupinách čítajících až tucet členů. Jedinou obranou běžného člověka tváří v tvář roji kikimor je vzít nohy na ramena. A i to je bez záruky.

Vypadala jako bruxa, ale nebyla to bruxa… - úryvek z rozhovoru mezi rychtářem Sokolína a zaklínačem Alpy jsou upíři, kteří vzhledem připomínají bruxy. Podle některých se jedná o přízraky, kteréžto jméno jim poměrně sedí, neboť podobně jako přízraky straší a mučí lidi. Většinou na sebe berou podobu ženy, ačkoliv se mohou zjevovat i jako zvířata. Nejčastěji je možné je najít, kterak číhají poblíž vesnic. Útočí v noci a nejčinnější jsou za úplňku. Alpí sliny dokážou člověka uspat, a když přijdou do styku se spícím člověkem, mohou vyvolat strašlivé noční můry. Někteří tvrdí, že právě ony zavdaly příčinu zrodu pověstí, ve kterých lidé chodí spát zdraví a ráno jsou nalezeni bílí jako sníh a v žilách nemají jedinou kapku krve.

Oni vchodíš trollí dům. Troll říkáš "Ven, človíci!" Ale oni bác-bác troll šutry. Tak troll taky bác! - skalní troll známý jako Bác-Bác

Vlci nejsou tak špatní, jak se o nich říká. Vlkodlaci na druhou stranu jsou přesně takoví a ještě horší. - Elsa Vilge, lučištnice Vlkodlaci jsou stvoření, která v sobě mají jak kus člověka, tak vlka. Ve zvířecí podobě si berou to horší z obého: od vlků touhu zabíjet a hlad po syrovém mase, od lidí krutost a vypočítavost. Vlkodlactví je způsobeno kletbou a proměny není možné vědomě ovládat. Když se netvor vrátí do lidské podoby, své činy si nepamatuje – jinak by jistě zešílel nebo by si vzal život.

Lidi říkají, že vodnice jsou manželky topivců. Jestli je to pravda, není divu, že jsou to takový čúzy. - Šemhel z Dregsdonu Podle některých příběhů se vodnice a močálnice vydávají za staré ztracené ženy, které chtějí vlákat poutníky do svých chatrných chýší, které si postavily v mokřadech. Ve skutečnosti by si jen slepý muž, či vidomý muž oslepený přemírou pití, mohl splést slizovité a hnijící mršinou páchnoucí doupě vodnice s útulnou chajdou a tuto odpornou babici samotnou s nevinnou stařenkou. Jejich vrásčitá těla pokrytá bradavicemi jsou téměř dva yardy vysoká, zbarvená do zeleno-růžova a páchnoucí bahnem a rybinou. Jejich obraz dokreslují na dvě pěsti dlouhé kostěné výrůstky na zádech, vlasy jako chuchvalec mořských řas a spáry, za které by se nestyděl ani vlkodlak.

Jo, napůl orel, napůl kocour, přesně jako na pánově znaku. Akorát že tenhle v pařátech místo žezla držel mou mrtvou krávu. - neznámý svědek gryfího útoku Gryfové se kdysi nalézali jen vysoko v horách, kde lovili sviště a divoké kozy. Jednou si však uvědomili, že země obydlené lidmi skýtají mnohem bohatší a snadnější kořist – zejména krávy, ovce a pastýře. Tyto stvůry, které jsou napůl orlem a napůl divokou kočkou, se tedy během několika málo let staly ze vzácného druhu tou nejhorší škodnou sužující severní království. Obzvláště nenáviděné jsou poddruhy známé jako královští gryfové a arcigryfové.

Sestry - samé příkoří, postrach země i moří, takové jsou Ježibaby: třikrát mně a třikrát tobě, třikrát víc a už jsi v hrobě. - Macleth, jednání první, obraz třetí Osamělá zákoutí našeho světa jsou domovem příšer starších než lidstvo samo, starších než akademie a mágové, starších i než elfové a trpaslíci. Právě takovými příšerami jsou i Ježibaby z Křivušských Blat. Nikdo nezná jejich pravá jména ani co za obludnosti ve skutečnosti jsou. Prostý lid těmto třem sestrám dal přezdívky Pletana, Vařena a Šeptana a celé té trojici říkají “Dámy lesa” či prostě “Dobrotivé dámy”. Ježibaby působí jako svrchované vládkyně Velenu, jehož obyvatelům pomáhají přežít drsné časy výměnou za bezpodmínečnou poslušnost. Ovládají mocnou magii, ale jinou než mágové. Moc čerpají z vody a země a jsou vázány k zemi, ve které žijí. Ježibaby slyší vše, co se v lesích děje, předpovídají budoucnost, předou vlákna lidských životů a rozdávají požehnání stejně jako kletby. Podle všeho se zdá, že jsou Ježibaby nesmrtelné. Díky magickým lektvarům zabraňují stárnutí a mohou na sebe vzít podobu mladých žen. Tyto lektvary a jejich mystické pouto k bažině, ve které přebývají, jim také dodávají nadlidskou sílu a zdraví.

A teď dojez tu polívku, nebo přijde berserk a spolkne tě zaživa. - skelligská matka peskuje své dítě Skelligské legendy vyprávějí o mužích známých jako berserkové, kteří se proměňují v medvědy, když je přepadne bojová zuřivost. Během toho přijdou o veškeré lidské vnímání a místo rozumu je kupředu žene krvežíznivost, kterou musí ukojit, aby se mohli navrátit do své lidské podoby. Těmto příběhům, ze kterých tuhne krev v žilách, však věří málokdo, dokonce i na Skellige, jehož obyvatelé obvykle berou i ty nejméně pravděpodobné báchorky nesmírně vážně. To znamená buď to, že berserkové jsou pouhým výplodem medovinou nasáklé představivosti, nebo to, že se své schopnosti naučili před ostatními ostrovany skrývat.

Čerti jsou menší než běsové, pravda. Ale jsou pořád dost velcí na to, aby zabíjeli. - Anežka Pcháčová, bylinkářka z Černého lesa Čerti jsou poněkud menšími příbuznými běsů a bukvačů. Ale každý zaklínač, který se domnívá, že jejich menší postava znamená, že nepředstavují žádné nebezpečí, se dopouští smrtelné chyby – takové, která může jeho kariéru ukončit navždy. Tito obyvatelé temných a prastarých lesů patří mezi ty nejnebezpečnější příšery, které lidé znají.

Zaútočilo to na nás... Bohové, nevím, co to bylo, ale bylo snad čtyři pídě velký! - velenská selka

Bludný rytíř by dokázal zabít ghúla a rolník se smečkou psů občas dokáže uhnat medvěda. Ale jednu věc je třeba si vyjasnit: ani ta nejlepší ocelová zbroj všech dob či klíční kost samotného svatého Plegmunda neposkytne žádnému smrtelníkovi naději na to, že přežije boj s příšerami, které dlí hluboko v zemi. - vysloužilý toussaintský knížecí strážný poučující nové brance

Mirko a jeho parta - to je kdo? Čtyři chlapci, opilci a budižkničemové, všichni do jednoho. Vyžahli pár tupláků a rozhodli se, že Bílou paní ojedou, že by pak možná odtáhla. - rozhovor odposlechnutý v polích za Novigradem

U vody musíte bejt zticha. Zaprvně abyste neplašili ryby. A zadruhý – abyste nepřilákali topivce. - Janek z Blavikenu, rybář Topivec připomíná mrtvolu vytaženou ze dna rybníka. Má nezdravě modrou či zelenou barvu, z každého póru mu vytéká sliz a bahno a nezaměnitelný je i dávivý pach hniloby, který se kolem nich vznáší. Proto se lidé často domnívají, že topivci - spolu se svými nebezpečnějšími bratranci: vodníky, sajranery a utopenci - pocházejí z těl těch, kteří se utopí v mělké vodě: poutníci, kteří se zatoulají do bažin, děti, jež plavou daleko od břehu, nebo v případě vodníků podnapilí sedláci, kteří sejdou z úzkých cestiček v močálech.

Z lampy začal stoupat oblak zářícího rudého kouře. Kouř tepal ve vzduchu, pak se přeskupil do nepravidelné koule vznášející se před básníkovou hlavou... - První touha aneb Příběh úžasný ve všech směrech Džin je silný duch vzduchu, zhuštění moci tohoto živlu nabité vědomím a osobností, a to řádně zlomyslnou. Podle legend umí džinové splnit i ta nejbláznivější přání, ale provádějí to s velkou nechutí. Neobvykle mocní mágové tyto bytosti dokážou zajmout a zkrotit. Mág z nich pak může čerpat energii a s její pomocí sesílat kouzla, aniž by musel vyvolávat Moc z obvyklých zdrojů. Tento skutek se ovšem podařil jen hrstce mágů, neboť džinové se tomuto osudu se zarputilým odhodláním vyhýbají. Aby někdo dokázal džina uvěznit a zlomit jeho vůli, musí jej nejprve oslabit - a to není vůbec snadné. Boj s džinem je mimořádně těžký. Dokážou metat kouzla jedno za druhým, což by ani ti nejlepší lidští mágové nedokázali ani po letech příprav. Ba co víc, jelikož ovládají živel vzduchu, umí sesílat silné bouře, uragány a vichřice. Naštěstí jsou stejně jako ostatní magické bytosti zranitelné stříbrem - zatímco ocel jim nijak neublíží.

Vážně chceš vidět rozzuřeného zaklínače? A ty? - rozhovor odposlechnutý v Novigradu

Na památku šlechetného rytíře Rodericka, zabitého během udatného boje s baziliškem. Doufejme, že se ta stvůra jeho kostmi zadávila. - nápis na náhrobku, wyzimský hřbitov Navzdory oblíbené pověře nedokážou bazilišci proměnit něco na kámen pouhým pohledem. To je však jen malá útěcha vzhledem k tomu, že jejich kyselinové a jedovaté pařáty jim skýtají mnoho jiných možností, jak svou kořist zabíjet.

Lidská mysl je tak divoké a neprobádané místo jako jakákoliv země daleko za mořem. Obývají ji nesčetná nebezpečenství - strach, bolestivé vzpomínky, duševní otřesy. Ty se plíží na okraji našeho vědomí jako dravci čekající na slabou chvilku, během které se zjeví... a zničí nás. - Arturius Vigo, "Podstata kouzel a přeludů" Malovaný svět vytvořený v mysli Iris von Everec obývaly povětšinou postavy z jejích vzpomínek, ale také byl domovem nebezpečných a dravých stvoření: ztělesnění jejích obav. Éterik, to nejnebezpečnější z nich, představoval její největší obavu - a měl na sobě tvář jejího manžela. Éterik připomínal Olgierda nejen vzhledem, ale podobný byl i způsob jeho boje. Na Geralta čekala skupina šesti stvůr, ale zpočátku na něj útočila jen jedna. Její smrt probudila další, která byla silnější než ta předchozí, a tak to šlo až do konce - padlého slabšího bratra nahradil silnější éterik, dokud nebyli všichni poraženi. Ale Geralt musel být opatrný, protože i sebemenší zranění způsobené bytosti čekající na svůj tah mělo za následek, že zraněná stvůra ožila a přidala se do boje po boku svého stále živého druha. Tím nejlepším postupem v boji proti těmto bytostem z nočních můr se ukázal být dobře načasovaný protiútok.

Upíří kousance... a ten silný zápach alkoholu. - Geralt z Rivie

Někdo si tady vaří... Tohle... to je lidská stehenní kost... dětská. - Geralt z Rivie

Sem měl vosum jalovic, štyry z toho byly dojnice. Pak se tady usadil tudlecten kurolišek a já mám teď tak akorát suchý kravince a prázdný pole. - Jethro, rolník z Pindalu Podle bláhových pověr dokážou kuroliškové, podobně jako bazilišci, zabíjet samotným pohledem. To je ale naprostý nesmysl, protože pohled kuroliška není o nic nebezpečnější než třeba pohled rozzuřené husy. Člověk by se však měl mít na pozoru před jeho ostrým zobákem a dlouhým ocasem, kterým umí mrskat přímo vražedně.

Ghúlové se plížej tmou, každýho hned sežerou, dívej se furt za sebe, jinak zbaštěj i tebe. - dětský popěvek Ghúlové a graveiři se těžko popisují. Dalo by se říct, že svým vzhledem připomínají lidi, ale ve skutečnosti jsou pravým opakem všeho lidského. Ačkoliv mají paže a nohy jako lidé, běhají po čtyřech jako psi či jezevci. Třebaže mají lidské tváře, jeden by v nich marně hledal stopy soucitu, rozumu či dokonce záblesk vědomí. Žene je pouze jedna jediná věc: nenasytná touha po lidském mase.

Bylo strašné sledovat, jak se ten milý člověk najednou probudil v přízračnou šelmu, jejíž drápy sápaly muže na kusy s přesností mistra řeznického… - úryvek z výslechu očitého svědka Dettlaff je vyšší upír a jedna z nejstrašlivějších šelem, které kdy náš svět poznal. Někteří upíři tohoto druhu žijí mezi lidmi a nikdo nemá ani tušení, co se skrývá pod jejich běžným zevnějškem. Občas si dokonce ve svém okolí vyslouží úctu a obdiv. Ale i takový upír může být krajně nebezpečný, pokud je vydrážděn. Když je ve své dvounohé podobě, je třeba dávat pozor na Dettlaffovy jedinečné útoky. Údery svými jako břitva ostrými drápy zasazuje s neskutečnou silou a přesností. Také dokáže velmi dobře používat zbraně. Coby vyšší upír se umí proměnit v mlhu a obklopit své nepřátele. Během takového boje je třeba dávat si pozor na magické kaluže a útoky ze vzduchu. Když je zraněn, většinou na sebe vezme svou okřídlenou podobu. Jeho mocná křídla dokážou hravě omráčit i zaklínače. Je třeba si pamatovat, že vyšší upíři jsou nesmrtelná stvoření, a tudíž nemají strach o svůj život, takže jsou ochotni všemožně riskovat. Dokážou se zneviditelnit a umí si během boje obnovit sílu. Kol a kolem se jedná o nesmírně náročné protivníky, a to dokonce i pro zaklínače.

Dávejte pozor, pánové, pod tímto mostem jsou nekkeři. Pokud přejdete všichni najednou a nebudete zpomalovat ani zastavovat, nemáte se čeho bát. Ale pokud váš vůz přijde o kolo a vy se tam zaseknete... No, pak zavřete oči a modlete se k Melitelé. - Kurt Hammerbach, strážný z Vengerbergu Osamělý nekker je neškodný. Pět už znamená nebezpečí. Deset může zabít i zkušeného zabijáka monster. Obzvláště obtížní jsou větší a silnější jedinci známí jako válečníci, jakož i vzácné plemeno nekkerů, kterým se říká fúky.

Přízraky jsou často připoutány k nějakému předmětu, na kterém během života lpěly, nebo k nějakému místu, například k místu jejich skonu. V každém případě máme před sebou stejného činitele: silné citové pouto, ze kterého přízrak čerpá svou sílu. – Inigo Swann, “Za hranicemi přirozeného světa” Během průzkumu opuštěného sídla von Everec Geralt narazil na ducha ženy, který v domě strašil. Neklidný duch měl vládu nad vybavením domu, a to zejména nad obrazy visícími na stěnách. Zcela volně přecházel z jednoho plátna na druhé, vstupoval do jednoho a vystupoval z jiného. Zpočátku se snažil Geralta vystrašit, aby ve svém pátrání přestal, a pak - když bylo jasno, že tento postup nezabere - na něj zaútočil napřímo. Geraltův boj s přízrakem byl velmi obtížný, neboť přelud poháněl jeho vztek a útočil s rozpálenou zlostí. Geralt byl nucen pohybovat se bleskovou rychlostí, aby jeho útoky vykryl, přičemž neměl ani čas se nadechnout, natožpak sám útočit. Ba co víc, přízrak si vytvářel pouta s okolními obrazy, a dokud zaklínač toto pouto nepřeťal, přízrak z nich stále dočerpával ztracenou sílu. Klíčem k vítězství nad přízrakem z obrazu bylo soustředit se na vykrývání úderů a jen občasné útoky, a to v přesně načasovaných okamžicích. Jakýkoliv pokus o sled rychlých úderů byl vždy potrestán smrtícím protiútokem.

Jak malé kančí mládě svůj mocný špičák brousí, jak o stromy se škrábe a třísky kůry trousí. Jak zdánlivě se směje, jak pařáty si chystá. S lesním dobrodějem zábava je jistá! - Ludvík ze Šarol, matematik, spisovatel a básník Tato lesní zvířata jsou tak "divoká" - nezkrotná, zlá a útočná -, jak jejich jméno naznačuje. Dodnes se mnozí rolníci v odlehlých kaedwenských vesnicích domnívají, že divočáci přežívají na stravě složené z mladých panen, ačkoliv ve skutečnosti svůj hlad nejčastěji zahánějí pomocí kořínků a žaludů. Nemyslete si však, že jsou kvůli své bezmasé stravě neškodní. Ve skutečnosti jejich velký vzrůst a ostré zuby z těchto zvířat činí hotové bitevní stroje obalené srstí. Matka Příroda je navíc obdařila párem klů, takže díky výslednému součtu těchto zbraní představují skutečnou zhoubu lesů, hrozbu všem a všemu, co v nich přebývá - lidem i ostatním zvířatům. Kanci také mají tvrdé palicovité rypáky, kterým někteří rolníci říkají "píšťaly", ačkoliv nikdo nikdy neslyšel, že by divočáci podobné zvuky vydávali. Místo toho příznačně chrochtají, což některým může znít jako chrápání muže s příšernou nadváhou. Podle další sedlácké pověry mají divočáci krajně prchlivou povahu, a pokud je něco rozzuří, dávají průchod svému vzteku tím, že proráží ploty a hltají brambory. Ačkoliv někdy žijí o samotě, většinou se vyskytují ve skupinkách po třech až pěti jedincích.

Když na moři uslyšíš krásný ženský zpěv, okamžitě otoč loď. Rozumíš? I kdyby to znamenalo plavit se přímo zpátky v bouři. - Arike z Hindarsfjallu, rada synovi před první samostatnou výpravou Stejně jako zkušení lovci lákají kačery pomocí dřevěných kachen, sirény a lamie lákají muže pomocí svých vlastních těl. Dokážou se proměnit do podoby krásných lidských panen, třebaže místo nohou mají ocasy pokryté stříbrnými šupinami. Jakmile se těmto spanilým bytostem dostane důvěřivý námořník na dosah, jejich tváře se náhle změní v zubaté rybí chřtány a z krásných ocasů slibujících neznámé radovánky se stanou ostré pařáty rozsévající smrt.

Naše zimy jsou chladné a tuhé, mráz zabíjí jedny i druhé, sníh padá a pokrývá zem, ledoví trollové už míří sem! - lidová píseň ze severního Kaedwenu Šplhat na zasněžené vrcholky není nikdy bezpečné. Jeden může uklouznout a spadnout ze srázu, může ho pohřbít lavina nebo narazí na ledového trolla. Oproti skalním trollům z nižších nadmořských výšek považují tyto příšery přebývající ve věčně zamrzlých oblastech každého, koho potkají, za vhodnou surovinu do chutného žrádla.

Alghúl je v zásadku ghúl, enem víc hajzl. - Yarpen Zigrin, trpasličí válečník Alghúlové se od běžných ghúlů liší velikostí, silou, barvou a především bystrostí. Zatímco ghúlové a graveiři jsou primitivní stvoření neschopná nastražit ani sebejednodušší léčku, alghúlové a jejich příbuzní (jako třeba hřbitauři) jsou prozíraví a o to nebezpečnější.

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka… Ale v těchhle zlých časech by si jeden měl dávat pozor, a to i na svoje přátele. - Alfréd Pankrác, žebrák z Novigradu Někteří tvrdí, že psi jsou odrazem svých pánů. Dobře vychovaný mazlíček se svému majiteli odvděčuje věrností a důvěrou, zatímco ten, který poznal špatné zacházení, svému okolí oplácí stejně - na křik odpovídá štěkotem a na kopanec kousancem. A jelikož špatných lidí je na světě víc než dost, není nouze ani o zlé psy. Těmi nejnebezpečnějšími ze všech jsou zaběhlí podvraťáci, kteří ztratili veškerou úctu k lidem a které přepadá chuť po krvi a mršině.

Melitelé, Velká matko, chraň nás před zlem, před ďáblem nečistým a démony podlými, a především před spáry katakanů a nekuratů... - úryvek z modlitby Katakani a jejich nebezpečnější příbuzní, nekurati, jsou ztělesněním lidského strachu. Schovávají se ve stínech. Krmí se krví. Připomínají obrovské netopýry – jen s dlouhými tesáky a ještě delšími pařáty. A jako by tohle nebylo strašné dost, umí se zneviditelnit a nepozorovaně čekat, dokud hrůza z jejich nevyhnutelného útoku jejich oběť zcela nepřemůže.

Ptáš se, proč mám tak velké ruce, příteli? Inu, povím ti své tajemství: posiluju. - Velký zlý vlk Velký zlý vlk, který žil v Kraji tisíce bájí, byl stejně jako ostatní obyvatelé této podivné planiny stvořen Artoriem Vigem podle postavy z lidových příběhů. Kdysi sloužil coby kamarád na hraní knížecím dcerám, se kterými si přehrával výjevy o jistém děvčátku s červenou karkulí a její babičce, ale jak se pohádka pomalu přetvářela, začal se měnit i on. Geralt a Syanna Velkého zlého vlka potkali, zrovna když si léčil ošklivou kocovinu a neměl náladu spolupracovat. Ale jelikož naši hrdinové potřebovali fazoli, kterou vlk měl, donutili ho sehrát jeho příběh. Ten skončil tak, jak končíval vždy: Velký zlý vlk zaútočil na myslivce (kterého hrál Geralt), zuřivě ho kousal a drápal, zatímco jeho vlastní rány se hojily téměř okamžitě. Bylo však nevyhnutelné, že Velký zlý vlk byl zabit a jeho břich rozpárán. Tentokrát z něj však nevylezla babička s vnučkou, nýbrž kouzelná fazole.

Odklidili jsme zával a našli jednu komnatu. Uvnitř spala bestie, tak jsme strhli nosníky, abysme sundali strop. Ale tu potvoru to nepohřbilo… - Bytomír z Velenu o svém setkání s ekimarou

Pak kikimoří princezna povolala své věrné sestry a vyrazily! Spolu napadly nepřítele, který se pokusil ublížit jejich královně. - "Kikimoří princezna a horští obři" Kornélius Briggs (trpasličí pohádka, úryvek) Není známo, jak přesně se mezi sebou kikimory dorozumívají. Pitvu znemožňují jejich vysoce jedovaté vnitřnosti. Učenci došli k názoru, že kikimory podle všeho nemají žádnou rozpoznatelnou srdeční předsíň. Jeden výzkumník-samouk, hrabě di Salvaress, ve svém pojednání "Příšery pod drobnohledem" předložil domněnku spočívající v tom, že kikimory mají vysoce vyvinutý čich a k přenosu poznatků mezi sebou používají lidmi nezachytitelné částečky ve vzduchu. Tuto domněnku ještě nikdo nepotvrdil ani nevyvrátil.

Jsem tu kvůli té zakázce. Máš tušení, co je tahle příšera zač? Depak, ale určitě je řácky velká. Vykuchala nejmíň tucet vlků. - rozhovor odposlechnutý v Zálipí

Takového upíra jsem nikdy v životě neviděl. - Geralt z Rivie, zaklínač Protofledeři jsou příbuzní flederů, kteří k nám přišli ze světa vyšších upírů během Konjunkce sfér. Zástupci tohoto druhu se vyznačují výraznou silou a obratností, jakož i podivnou září, kterou vydávají, kterýžto rys je jistě spjat s jejich mimozemským původem. Protofledeři neměli nikdy žádný významný styk s okolním světem, neboť celou dobu na naší planetě tráví v jeskyni Neviděného staršiny, jejíž ovzduší se velmi podobá jejich domovskému světu.

Očitým svědkům strašlivých útoků se dotyčné příšery nikdy nepopisují lehce. Většina takových stvůr se pohybuje rychle a útočí v noci a svědkové jsou vyděšení a většinou myslí jen na to, jak si zachránit holý život. Zaklínači proto velmi často nemají ponětí, s jakou příšerou mají co do činění, dokud nenajdou nějaké stopy či nepřijdou na něco jiného, co by jim napovědělo. Přesně takový byl případ Šelmy, která sužovala Beauclair. Geralt věděl, že lidé umírají a že tato příšera je prchavější a ďábelsky vychytralá. Všechno ostatní, co slyšel, byly zcela jasně výplody představivosti přiživované strachem z nebezpečného dravce.

Já na duchy nevěřím - to je prostě tak. Ale mí muži říkají, že se dům v noci otřásá, zdi se bortí, inu, prý i podlahy se hýbou.... – Kurt Dysart, hrabě anchorský

Pak děvče přistoupilo ke kraji rybníka. Tam se mezi voňavými liliemi a širokými blatouchy skrýval velmi nezvyklý pohled: malá zelená žabička se zlatou korunkou na bradavičnaté hlavě. Dívka, byvše okouzlena tímto zvláštním zvířátkem, ji sebrala a políbila. Žabička se okamžitě proměnila v krásného prince. Ten ji ze samé vděčnosti požádal o ruku. - lidový příběh, autor neznámý V nadčasových příbězích se vždy skrývá zrnko pravdy. Pověst o žabím princi není žádnou výjimkou - nebo tak tomu alespoň lidé z Oxenfurtu chtěli věřit, když zjistili, že v městských stokách číhá obludná ropucha. Ženy, které se ji v naději na lepší život a trochu toho milostného povyražení vydaly lovit, však zjistily, že jejich příběh končí velmi nešťastně. Zvíře, na které narazily, nebylo žádnou sladkou žabičkou, nýbrž krvelačnou šelmou, která se nejen odmítala dát políbit, ale místo toho zhltla jak je, tak všechno ostatní, co se zatoulalo do jejího slizem pokrytého doupěte.

Takovejm kunčoftům říkáme "obrněnej krabopavouk". Na povrchu tvrdej a hned by píchal, ale když ho svlíknete, je všecko měkký a gumový. - Lištička Líza, mariborská prostitutka Jedinou slabinou krabopavouka je jeho měkké a citlivé břicho. Někteří krabopavouci ho zakrývají dutými pařezy, zatímco je zde i druhá, "obrněná" varianta, která si vyvinula silný krunýř pokrývající všechny citlivější části jejich těla.

Naší nejlepší obranou proti vichtům skvrnitým je zůstat tiše a v klidu. - úryvek pojednání o vichtech skvrnitých od Rodericka Giligana Vichtové skvrnití jsou poddruhem vichtů, které zaklínači dokázali vyhubit. Jsou větší než jejich neskvrnití příbuzní a za své jméno vděčí skvrnám a výronům na kůži. Vichtové skvrnití nejčastěji obývají zchátralé hřbitovy a pusté divočiny, ale občas se usadí i v opuštěných lidských sídlech. Jejich největší vášní je výroba odvarů ze svých vlastních výměšků. Když je člověk nechá na pokoji, vykazují pramalé sklony k násilí. Pokud se však cítí ohroženi, dokážou být velmi nebezpeční. Při nízkých teplotách často upadají do stavu netečnosti. Říká se, že zaklínači přišli na zaručený způsob, jak je porazit, který spočívá v opatrném sesílání znamení Yrden - tak to alespoň zaklínači povídají...

Vidlohoni? Kdeže! Ohon těch sráčů, to nejsou vidle, ale spíš sekáčky. - Yavinn Buck, veterán mahakamského dobrovolnického pluku Vidlohoni za své svérázné jméno vděčí dlouhým ostrým výrůstkům na ocasu. Úder touto zbraní dokáže rozpoltit dubový štít – spolu s rukou, která ho drží. Ačkoliv jejich název připomíná zemědělské náčiní, boj s vidlohonem není jako okopávání brambor a místo sklizně končí smrtí.

Tělo zesnulého bylo zcela znetvořeno. Z nosu zbyla jen díra plná krevních sraženin. Jeden oční důlek byl rozkousán k nepoznání. Dolní čelist byla vytržena. Když to viděl seržant Dovátý, nezřízeně zvracel a bylo nutné mu podat čichací sůl. Vyšetřování bylo přerušeno a čin byl připsán nadpřirozené bytosti. - úryvek z hlášení toussaintské městské stráže Fledeři se řadí mezi nižší upíry. Ačkoliv jsou v každém ohledu - od tělesného po tělesněmagický - slabší než jejich příbuzenstvo, není dobré je podceňovat, neboť jsou skutečně velmi, velmi nebezpeční. Fledery si není možné splést s jinými tvory, a to kvůli jejich širokým zubatým čelistem, plochým nevzhledným tvářím a často bradavičnatým tělům bez jakéhokoliv osrstění. Tito upíři bojují převážně za pomoci zubů a drápů, kterými slepě máchají a nezastavují se ani poté, co jsou jejich oběti dávno mrtvé. I samotný fleder je natolik silný, že dokáže zabít cvičeného vojáka. V porovnání s ostatními upíry fledeři vykazují chabé myšlení, většinou jsou viděni ve stavu bezmyšlenkovité zuřivosti, která je nutí pokusit se napadnout a rozsápat jakoukoliv slabší bytost.

V těchto lesích nikdy nelovíme. Nikdy. Ani kdyby měla celá vesnice zemřít hladem. - Mulliver, rychtář Hořovic v jižním Aedirnu Lešijové přebývají v hustých a starých lesích. Svá území si nesmírně zuřivě brání, loví plíživě, vychytrale a sami. Pomocí vrozené magie ovládají rostliny i zvířata ve svém území – a proto když jednoho stopujete, představuje půlku bitvy jen samotná snaha dostat se k němu na dosah meče. Lešijové, kteří jsou natolik letití, aby si vysloužili přízvisko "prastarý", používají pokročilé schopnosti a taktiku a jsou tudíž mnohem nebezpečnější.

Prvního ohnivého elementála stvořil Ransant Alvaro. Bohužel, celou jeho laboratoř pohltily plameny a spálily ji na prach - spolu s každou další budovou v okolí. - Tarvix Sandoval, “Kořeny magického tajemna” Oheň je nejničivější z živlů, pročež průbojná nebezpečnost tohoto stvoření, které ztělesňuje jeho esenci, nikoho nepřekvapí. Ohniví elementálové vznikají během složitých magických obřadů za jediným účelem: zkázou. A o tu se snaží s vražedným odhodláním.

Střezte se hříchu a odporností, a pokud se ocitnete v pokušení zla, pamatujte, co se stalo obyvatelům wyzimského předměstí, které smetla pohroma barghestů! "Kázání pro každý svátek" - ctihodný otec Yomen z Tretogoru Prosťáčci tvrdí, že kdo spáchá mimořádně zavrženíhodný čin, přivolá na sebe hněv bohů v podobě přízračných psů známých jako "barghesti", kteří po nocích číhají podél cest. I kdyby byl jejich původ skutečně takový, představují barghesti hrozbu pro světce i hříšníky, neboť na obě skupiny útočí se stejnou divokostí. Zaklínači převážně na bohy nevěří, ale uznávají, že barghesti jsou a že mají vždy nějakou spojitost se sledem nešťastných událostí, které se odehrály v minulosti. Jejich přítomnost však vysvětlují tím, že barghesti vznikají na základě kletby či soustředěné zlé vůle.

Vrazil jsem zpátky, zabouchl dveře a pak jsem slyšel, jak něco šeptá moje jméno. Mikkjaaale, Mikkjaaale!" - Mikkjal, strážce majáku na Eldbergu

Jasně že smrděj. Myslíte, že se jim říká ohnilci, protože voněj po fialkách? - Vesemir, učitel zaklínačské školy Vlka Ohnilci připomínají rozkládající se lidská těla, která byla stažena z kůže. Jejich přítomnost prozradí nesmírný pach hniloby, podle kterého dostali své jméno. Obzvláště nebezpečným druhem ohnilců jsou žrouni, kteří se vyznačují nenasytnou touhou po lidském mase.

Tvůj balíček? Ten si vyzvedl tvůj bratr. Víš, vy dva vypadáte skoro stejně... Hej! Kam to utíkáš?! - Hanne Kluger, poštmistrová Doppleři, kterým se také říká vexlingové či měňavci, jsou bytosti schopné vzít na sebe podobu jakéhokoliv lidského či zvířecího tvora dle libosti. Tato přeměna není pouhou iluzí, kterou lze zrušit jednoduchým kouzlem, ale dokonalou a celkovou metamorfózou. To znamená, že na dopplerovu přítomnost neupozorní ani ochranné škapulíře, ani zaklínačské medailony - tyto bytosti vyzařují stejnou auru jako bytosti, jejichž podobu na sebe vzaly. Ve spojení s jejich neuvěřitelným intelektem a prohnaností by z dopplerů byli prvotřídní zabijáci či zloději - pokud by je příroda neobdařila štědrou a mírumilovnou povahou, kvůli čemuž se vyhýbají krveprolití za každou cenu.

Já... viděla jsem stín... Velká křídla, jako když jde po obloze mrak. Pak jsem slyšela jeho křik." - Britt ze Svorlagu

Často se říká, že ta nejtemnější zákoutí jeskyní slouží jako domov pro ty nejděsivější příšery na Kontinentu, které skýtají jen pramalou naději na vítězství či útěk. Jediným řešením pak může být uzavřít je před světem v naději, že zůstanou pohřbené navždy. Jistý kněz Věčného ohně však zjistil, že naděje a modlitba občas nestačí. V rozsáhlém dole v Ďáblově jámě se ukrývá přízrak, jehož samotná přítomnost prý plodí mor. Jelikož hrozilo, že se neprodleně dostane na svobodu, hledá klerik nové řešení – pomoc zaklínače.

Přízraky jsou často připoutány k nějakému předmětu, na kterém během života lpěly, nebo k nějakému místu, například k místu jejich skonu. V každém případě máme před sebou stejného činitele: silné citové pouto, ze kterého přízrak čerpá svou sílu. – Inigo Swann, “Za hranicemi přirozeného světa” Během průzkumu opuštěného sídla von Everec Geralt narazil na ducha ženy, který v domě strašil. Neklidný duch měl vládu nad vybavením domu, a to zejména nad obrazy visícími na stěnách. Zcela volně přecházel z jednoho plátna na druhé, vstupoval do jednoho a vystupoval z jiného. Zpočátku se snažil Geralta vystrašit, aby ve svém pátrání přestal, a pak - když bylo jasno, že tento postup nezabere - na něj zaútočil napřímo. Geraltův boj s přízrakem byl velmi obtížný, neboť přelud poháněl jeho vztek a útočil s rozpálenou zlostí. Geralt byl nucen pohybovat se bleskovou rychlostí, aby jeho útoky vykryl, přičemž neměl ani čas se nadechnout, natožpak sám útočit. Ba co víc, přízrak si vytvářel pouta s okolními obrazy, a dokud zaklínač toto pouto nepřeťal, přízrak z nich stále dočerpával ztracenou sílu. Klíčem k vítězství nad přízrakem z obrazu bylo soustředit se na vykrývání úderů a jen občasné útoky, a to v přesně načasovaných okamžicích. Jakýkoliv pokus o sled rychlých úderů byl vždy potrestán smrtícím protiútokem.

Gladiátoři bojují v obrovských arénách a v Nilfgaardu jsou oblíbenou kratochvílí. Bojovníci většinou pocházejí z řad otroků vycvičených obzvláště za tímto účelem, ale občas vládci arény proti lidem nasadí příšery. Šarlej, se kterým musel Geralt bojovat na turnajišti, byl dárek od císaře své příbuzné, kněžně Anně Henriettě. Byl chycen již jako mládě a nilfgaardští krotitelé ho připravovali přímo pro tento vrcholný účel. Ale to neznamená, že byl krotký – jeho divokost a vrozená dravost nebyly otupeny ani o kousek. Jako všichni tvorové tohoto druhu byl slepý, ale schopný bezchybně určit, kde se nachází jeho protivník, pomocí sluchu. Šarlej měl tlustou zbroj a téměř neprobodnutelnou kůži. Také se dokázal stočit do klubka a vrhnout se na své nepřátele. V podbřišku byl však poměrně zranitelný, a když jeho výpad selhal, tuto svou slabinu odhalil. Ačkoliv to byl boj dlouhý a náročný, Geralt nakonec šarleje porazil, a když ho kněžna z tribuny vyzvala, aby zvíře dorazil, poslušně mu zasadil smrtící úder.

Sylvani jsou krutí, chamtiví a proradní. I tak je ale mám radši než dh’oine. - Yaevinn, legendární velitel Scoia'tael Sylvani a jakšové, což je spřízněný druh, jsou nesmírně vzácná lesní stvoření, v jejichž vzhledu se snoubí rysy koz a obtloustlých mužů. Tyto bytosti obvykle nepředstavují velké nebezpečí, neboť svůj styk s lidmi omezují na hravé a neškodné (ačkoliv občas otravné) šprýmy a žraní plodin z jejich polí.

Krev na stropě, vnitřnosti po zdech… to bude garkain. - Jan z Lan Exeter, vyšetřovatel a velitel městské hlídky Garkaini patří stejně jako fledeři do třídy mimořádně nebezpečných upírů, jejichž síla dokonce převyšuje sílu běsů. Střet s jedním z nich téměř vždy končí smrti, a právě proto je na světě jen velmi málo očitých svědků. Z hlášení městské stráže sepsaného v Lan Exeter, které popisuje útoky spáchané na město třemi garkainy v roce 1104 (které později zabil jistý Olivier z Gulety, zaklínač), vyplývá, že tyto strašlivé příšery se nespokojují jen s pitím krve svých obětí. Vyšetřovatelé došli na základě krvavých cákanců a vnitřností poházených po místě činu k názoru, že garkaini své oběti s nesmírnou rozkoší trhají na kusy a rochní se v jejich zakrvácených útrobách.

Dokonči všechny své věci, než umřeš. Rozluč se se svými milovanými. Sepiš závěť. Omluv se těm, kterým jsi způsobil příkoří. Jinak z tohoto světa nikdy doopravdy neodejdeš. - Paule Vikar, vesnický léčitel radící umírajícímu Klerikové a učenci se věčně dohadují, jestli duše opravdu po smrti odejdou do jiného světa, kde je čeká nekonečné veselí, nebo utrpení. Obě skupiny se však shodují na tom, co se stane s duchy, kteří z toho či onoho důvodu setrvávají v našem světě i poté, co jejich tělo vydechne naposledy: promění se v přízraky. Kdo slyšel jejich truchlivé nářky, může se domnívat, že tento osud jim není třeba závidět.

Takže… to teda znamená… že naše Zula je přelud? - Bolko, rychtář Podhájí

"Hele! Pidižvíci! "Měli bysme jít. Hned." "No tak, co nám asi tak může malej pidižvík udělat?"- poslední slova dvou zločinců, kteří se vkradli do Kraje tisíce bájí, totožnost neznámá Pidižvíci mohou vypadat jako něžná, neškodná stvoření, ale v jejich případě rčení o tom, že zdání klame, sedí až příliš dokonale. Pidižvíci z Kraje tisíce bájí byli stvořeni k tomu, aby chránili toto magické místo před vetřelci a zajistili, že knížecí dcery - Sylvie Anna a Anna Henrietta - nepřijdou ani k té nejmenší úhoně. Proto každý, kdo zkřížil pidižvíkům cestu, skončil špatně, neboť pidižvíci jsou násilní válečničtí tvorové stvoření k zabíjení, obraně a boji do posledních sil.

Když vás někdy přepadne noc v močálech, zůstaňte na místě až do rozbřesku, i kdybyste museli stát po pás ve vodě a nohavicemi by vám lezly pijavice. A co je nejdůležitější, pokud uvidíte světélko v mlze, nikdy, a tím myslím nikdy, ho nenásledujte. - Johan Štrád, průvodce Mlha je poutníkův nepřítel. V lese kvůli ní může člověk snadno sejít z cesty, na moři vás může vrhnout na skaliska. Ale taková nebezpečenství nejsou nic v porovnání s příšerami známými jako mlhavci, které v mlze občas přebývají. Tyto obludy mají silné paže a drápy jako zerrikánské kinžály, ale ze všeho nejnebezpečnější jsou kvůli svému mistrovství klamu, šálení a matení. Častokrát ani nemusí vůbec útočit, prostě svou kořist doženou k šílenství či zavedou do bažinatých mokřadů, načež trpělivě počkají, než se v bahnitých vodách utopí.

Říkali jsme tomu blbečkovi, že v tom lese něco číhá, ale on tomu nechtěl věřit… - Ludvík Klostěj, dřevorubec

Půlnočnice vyzařují takový nesmírný smutek, takový bezmocný hněv… Mám z nich strach, ostatně jako každý. Ale ze všeho nejvíc je mi jich líto. - Aelline Altsparr, elfská trubadúrka V porovnání s ostatními stvůrami noci – například s katakany, nekuraty a vlkodlaky – možná půlnočnice (a jejich vzácnější sestřenky soumračnice) zas tak nebezpečně nepůsobí. Koneckonců, jeden by se mohl ptát, jaké škody může bledá vrásčitá žena v potrhaných šatech napáchat? Odpověď: docela velké. Než abyste to zjistili tím horším způsobem, raději se polím a loukám v noci za každou cenu vyhněte.

Urazili jsme ho, Svene. Duch lesa se chce mstít. Tímhle nám říká, že jsme sešli ze staré cesty. - Harald z Fayrlundu

Zemské útroby jsou domovem arci podivných a hrůzostrašných tvorů. Kdyby se někdy rozhodli vtrhnout na povrch, všechny by nás vykuchali hned první den. – Ramus Vendenratz, mahakamský předák Šarlejové tráví většinu života hluboko v podzemí a se světem nad nimi nepřijdou do styku. Občas se však nějaký šarlej prohrabe na povrch, aby sežral kohokoliv, kdo mu přijde do cesty. Někteří šarlejové si také poblíž povrchu hrabou chodby, čímž způsobují otřesy a podrývají budovy. Jelikož jsou šarlejové slepí, hledají si cestu tak, že vnímají otřesy půdy a poslouchají zvuky. Nejlepším způsobem boje s takovou příšerou je hodit něco těžkého či hlučného proti blízké skále či stěně. A pak se tiše modlit, že se tato šelma odkutálí za zvukem a střet s překážkou ji omráčí.

Někteří lidé mají dobrý důvod bát se vlastního stínu. - Svargmitt, skelligský druid Příšery si většinou za oběti vybírají nevinné: opozdilé obchodníky, neopatrné děti a poutníky, kteří se zatoulají moc hluboko do lesů kvůli nemístné zvědavosti. Žádný z nich se ovšem nemusí bát hyma. Tyto přízraky se totiž přisávají jen na obzvláště zavrženíhodné jedince, kteří spáchali nějaký nevýslovný zločin. Pro všechny ostatní jsou naprosto neviditelné. Když už se ukážou tomu, koho mučí, vypadají jako vysoké a do stínu oděné lidské siluety s dlouhými ostrými drápy.

Jeden můj kamarád říkával, že když jsou tu kolem všichni ti gryfové, bazilišci a jánevimco, starých dobrých vlků se nikdo bát nemusí… Pak mu ty zatracený šelmy sežraly půlku stáda. - Yngvar, pastýř Kdysi dávno byli vlci naprostými vládci lesů. Lidé jimi strašili děti, ale před jejich vytím se třásli i dospělí. Příšery z období po Konjunkci nejenže vlky zahnaly do těch nejhlubších divočin, ale také jim sebraly místo v nočních můrách. To ovšem neznamená, že by tito staří lovci přestali být nebezpeční. Vlci v sobě nemají špetku magie, nedští oheň ani neplivou kyselinu, ale to jim v žádném případě nezabrání v tom, aby zabíjeli zatoulané poutníky a lovce. Obzvláště nebezpeční jsou wargové, odporný a zarputilý poddruh vlků, a sněhově bílí vlci, na které je dnes možné narazit už jen na divokých vysočinách skelligského souostroví.

Vopatrně, pane, v tom močálu číhá stvůra. Jestli do tý mlhy vejde, už nikdy nespatří domov! – Leslav, kopáč rašeliny

Říct, že potracenka je ošklivá, je jako říct, že hovno nemá zrovna valnou chuť: v podstatě je to pravda, ale tak nějak to nevystihuje skutečnost v plném rozsahu. - Lambert, zaklínač ze školy Vlka Potracenky jsou dost možná těmi nejodpudivějšími stvořeními, s jakými se zaklínač může potýkat. Byvše zrozeny z mrtvých nechtěných dětí odhozených bez řádného pohřbu, jejich vzhled připomíná plod v částečném rozkladu a jejich tělo je znetvořeno nenávistí, strachem a zlobou. Tato odporná stvoření se krmí krví těhotných žen, neboť je žene šílený hlad, který často končí smrtí jejich oběti.

Jestli se máme dostat skrz tuhle zeď, budeme potřebovat dvacet ženistů, sedm mul a tunu salnitru. Nebo jednoho golema. - Vilmír Žesť, předák na Uhelné hoře Golemové jsou bezduchou hmotou kouzlem přivedenou k životu. Příkazy svého stvořitele poslouchají bez otázek. Díky nezměrné síle, schopnosti ustát bolest, nekonečné trpělivosti a skutečnosti, že nepotřebují ani unci jídla či pití, jsou to ti nejlepší sluhové či strážci, jaké si jen kdo může přát. Když je někdo rozdráždí, nepřestanou bojovat, dokud svého protivníka nerozdrtí, nebo dokud se nerozpadnou na prach.

Už jsem v životě viděl spoustu hnusů - murény, mihule, sliznatky... Ale něco takovýho nikdy! - Bjorg, loďař z Kaer Trolde

Kočičko, kočičko, kdepak ses toulala? Byla jsem v Cintře u královského dvora Kočičko, kočičko, copaks tam dělala? Utíkej, ty blázne, to není kočka, ale panter! – nezvyklé podání staré lidové říkanky Panteři jsou nebezpeční dravci, kteří se nacházejí v lesích a dalších zalesněných porostech. Jsou rychlí, mrštní a stejně jako kočky pekelně prohnaní. V mnoha venkovských oblastech lidé stále věří, že panteři jsou zbloudilé duše těch, kteří zemřeli ve spánku. Podle pověry by tudíž měl každý, kdo zemře tímto způsobem, být odtažen do nejbližšího lesa a tam ponechán bez pohřbu. Panteří duch zesnulých pak pozře své vlastní tělo, čímž přejde do záhrobí. Tuto pověru je třeba vymýtit všemi možnými způsoby, protože vede k rozšíření cholery a dalších nakažlivých nemocí pocházejících z rozkládajících se mrtvol. Krom toho je mimořádně směšná vzhledem k tomu, že panteři nejsou mrchožrouti a nebudou tudíž požírat mrtvoly žádného druhu. Dávají přednost živější a čipernější kořisti, jako jsou třeba jeleni nebo dokonce lidé, pokud tedy nejsou nemocní a příliš nesmrdí.

U nohou Divokého honu se drží jeho psi, kruté bestie, které jej následují jako oblaka prachu za kometou. Šeptem vyprávěné legendy vyprávějí o tom, že se občas zatoulají a sestoupí z noční oblohy na zem, přičemž v patách jim kráčí mráz a smrt. - Essi “Očko” Daven, trubadúrka Psi Divokého honu, kteří jsou - tedy alespoň podle toho, co se někteří odborníci domnívají - zrozeni z magického ledového krystalu, klušou po boku svých přízračných pánů. Stejně jako vyhladovělí divocí psi jsou schopni pouze bezmyšlenkově zaútočit na cokoliv, co jim zkříží cestu.

Není se co divit, když si někdo myslí, že garkaini chovají vůči lidem nějakou zvláštní zášť. Koneckonců - vzhledem k tomu, jací lidé jsou - kdo by se jim divil. - Anežka z Myrkvidu, druidská flaminika a učenkyně

Má na sobě špinavý šaty, samý hadry, a kůže mu visí z kostí. A úpí… jako by trpěl. - Odolan z Bělosadu

Na co cihly? V tomhle podnebí se dá pěkná chajda postavit i ze slámy. – prasátko Tři prasátka jsou dokonalou ukázkou poněkud nešťastného jevu. Když necháte i dobrosrdečné, vřelé, důvěřivé, neškodné stvoření, aby se staralo samo o sebe, příliš dlouho neškodným nezůstane. Tři prasátka z Kraje tisíce bájí byla bez dozoru Artoria Viga několik let. Během této doby naprosto zvlčila a proměnila se ve tři divoké kňoury, kteří útočili na každého, kdo se k jejich rozpadlému domečku odvážil přiblížit.

Když už musíš přes les, vystříhej se míst, kde slyšíš vícero druhů ptáků najednou. Ten zvuk znamená, že vstupuješ na území bruxy a můžeš se rozloučit se svým životem. – rada neznámého dobrodince Naštěstí pro nás všechny jsou bruxy vzácnými tvory. Mnohé z nich žijí daleko od lidských sídel, neboť si velice cení vlastního bezpečí a staví si doupata na místech, kde je nemůže nikdo překvapit. Ty, které se rozhodnou usadit poblíž lidí, se vyhýbají davům a ze svých přístřešků vycházejí pouze v noci. Když už vyjdou, jeden by si je téměř mohl splést s opozdilými poutníky, kterak spěchají do svých nočních příbytků, ale prozradit je dokážou malé drobnosti: jejich úzké pouto s ptáky, jejich pronikavé hlasy a dechberoucí rychlost pohybu. Bruxy jsou mnohem obratnější a silnější než lidé, ale jejich největší výhodou je schopnost se zneviditelnit.

Má šupiny, křídla, pařáty... Drak je prostě drak! Nač žvanit, běž ho zabít! – Vagn, vesnický staršina z Fyresdalu

Bylo nebylo, žila byla jedna zlá čarodějnice. Každý den po večeři vypila sklenici šťávy čerstvě vymačkané z mrtvoly… - Karl Hrym, spisovatel pohádek pro děti Ačkoliv zlé čarodějnice se většinou považují za tvory zrozené z bezuzdné představivosti prášilů a bájezpytců, za kreslené postavičky, kterých by se bálo jen dítě, najdou se výpovědi mužů, kteří tvrdí, že na jednu z těchto nepravděpodobných bytostí narazili. Všechny tyto výpovědi se shodují na tom, že tyto čarodějnice nejenže požíraly lidi, ale navíc tuto kuchyni povýšily na mistrovské umění. Nejraději prý mají dětská játra smažená na másle se šafránovou omáčkou, prstíky nakládané v balzamikovém octu smažené do křupava, a ano, dokonce i šťávu čerstvě vymačkanou z mrtvol. Sluší se na tomto místě podotknout, že výše zmínění svědkové, kteří přísahali, že se s takovou čarodějnicí setkali, byli všichni chovanci ellanderského ústavu pro duševně choré, a tudíž je věrohodnost jejich výpovědí krajně pochybná.

Jak přežít setkání se zemním elementálem? Utíkejte. Tak rychle, jak to jen dokážete. - Nino Šer, lovec odměn Zemní elementálové se skládají z bláta, hlíny, písku a štěrkového prachu, to vše je spojené vodou a oživeno magií. Ačkoliv jsou tato stvoření zdánlivě pomalá a váhavá, jsou nicméně nebezpečná a každý by se jim měl vyhnout za každou cenu.

Lidé, tedy přinejmenším ti slušní, by mě nazvali příšerou. Krev sající zrůdou. - Emiel Regis, vyšší upír Vyšší upíry a jejich vzdálené a výrazně jednodušší bratrance: ekimary, alpy, katakany a tak podobně spojuje pouze společná žízeň po krvi. Vyšší upíři se ve skutečnosti podobají mnohem víc lidem než těm netopýrovitým krvesajům. Nejen že nás připomínají vzhledem, ale také sdílí naši inteligenci a vzorce chování. To znamená, že neobývají vzdálené lesy ani se neschovávají ve stínech. Naopak, mají ve velké oblibě města, kde žijí až klamně běžné životy. Dokonce ani zaklínači je nedokáží poznat najednou, neboť jejich medailony jsou v přítomnosti vyšších upírů dokonale klidné. A přesto bychom se těmi podobnostmi neměli uchlácholit, abychom neviděli jeden klíčový rozdíl: na rozdíl od lidí jsou vyšší upíři nesmrtelní. Ty, kteří se jim postavili v boji a přežili, lze spočítat na prstech jedné ruky.

Většina příšer si v hnízdech žádný poklady neschovává. Ale harpyje - ty maj rády lesklý věci. - Letho, zaklínač ze školy Zmije Je těžké říct, co je na harpyjích a jejich sestřenicích šišigách to nejodpornější: jejich odpudivý vzhled, ohromný zápach hniloby a ptačího trusu, který se jich drží, nebo jejich křik, ze kterého se sráží krev v žilách. Stačí poznamenat, že i krysy, které si s radostí hoví i mezi těmi nejsmradlavějšími výkaly a shnilými odpadky, se jejich hnízdům vyhýbají širokým obloukem.

Myslel jsem, že to byla jen hromada shnilýho masa - než se to začalo hejbat! - Tybalt z Beauclair Kurdějové jsou větší bratranci ohnilců. Těla těchto ohyzdných, vzdáleně člověku podobných tvorů jsou pokrytá shnilými cáry kůže, pod níž se skrývají ještě prohnilejší svaly natažené na silnou a pružnou kostru. Kurdějové, kteří se nejčastěji krmí starými rozkládajícími se mrtvolami, dávají přednost lovištím, která si udělají z opuštěných míst, kde docházelo k mučení, na zapomenutých hřbitovech a na starých bojištích. Jsou velmi násilní, a třebaže se živí mrtvolami, pokud narazí na živého člověka, pravděpodobně na něj zaútočí. Proto je třeba mít se na cestě kolem výše zmíněných míst mimořádně na pozoru.

Z nebes padá víc věcí než jen déšť a sníh. Třeba žáby… a oblačný obr. - Sibald "Tesák" Faalde, pastýř z Liščí Nory. Oblačný obr je s největší pravděpodobností zvrhlá smyšlená bytost. Obývá hrad v oblacích v Kraji tisíce bájí. Tato země byla opuštěna a ponechána několik let bez dozoru, během kteréžto doby začala hnít a rozkládat se a upadat. Oblačný obr měl být nejspíš bodrý silák, který nosil knížecí dcerky na ramenou a nikdy se neunavil. Když však přerostl a zvrhl se, změnil se v nebezpečnou příšeru. Poté co mu Honzin ukradl husu, která snášela zlatá vejce, Oblačný obr se do budoucna rozhodl, že každého, kdo vyšplhá na jeho mrak, beze slova varování shodí dolů.

Človík musíš dáš hádanka. Ale žádný tiky triky. Nebo troll bacíš človík hlava. - skalní troll žijící v jeskyni na Undviku Pokud při vysokohorské túře narazíte na kráčející kamení, nebojte se, že by vás klamal zrak. Místo toho taste svůj meč, protože před vámi stojí skalní troll. Pravda, ne každé setkání s těmito bytostmi končí soubojem – ačkoliv nejsou nijak pronikavě bystří, přeci jen jsou trollové schopní rozumně uvažovat – ale je lepší se připravit na nejhorší. Jinak nemusíte skončit na vrcholku hory, ale v jejich kotli.

A co tohle... vezmeme velký kůl, naostříme špici a vrazíme ho tomu kyklopovi do oka – pak se vyplížíme z jeskyně v přestrojení za ovce. No není to skvělý nápad? - Odess Thaka, cestovatel. Tragicky zemřel na Spikeroogu. Kyklopy je možné snadno poznat podle jediného oka umístěného uprostřed jejich čela. Pokud z nějakého důvodu není vidět, dalšími rozlišovacími znaky jsou obrovská velikost, nesmírná síla a sžírající nenávist vůči všem lidem.

Nejnebezpečnější ze všech jsou královské wyverny. Nebo, jak se jim přezdívá v některých kruzích, královské pizdy. - Albina Tottelkampf, lektorka přírodních věd v Aretuze Wyverny se často zaměňují s draky, a ačkoliv jsou mnohem menší než jejich slavnější příbuzní a nedští oheň, jedná se i tak o nesmírně nebezpečné příšery. Obzvláště obávané jsou takzvané královské wyverny, které jsou, jak napovídá jejich majestátní přídomek, mimořádně nepříjemné a nesmírně smrtící.

Mezi úžasnou květenou a zvířenou toussaintského knížectví je také možné narazit na tvory krajně nepříjemného druhu jako třeba na vije obřího. Nejen že tato zvířata vypadají odpudivě, ale také mohou způsobit obrovskou újmu na těle. Rozhodně vás od takového setkání odrazuji. - "Výlet do Tousasintu", jeden z mnoha průvodců z pera Peterina Safla Skolopendromorfové, též vijové obří, jsou ohromné hmyzovité příšery, které lze nalézt na mnoha místech na světě, ale obzvláště běžné jsou na území (či přesněji řečeno v podzemí) Toussaintu. Často žijí v úzké pospolitosti se šarleji, neboť se mezi nimi vyvinulo jakési oboustranně vzájemné souznění: skolopendromorfové se živí malými tvory, kteří se krmí šarlejími výkaly. Celé tělo skolopendromorfů pokrývá tvrdý chitinový krunýř. Zpod tohoto krunýře trčí řady zahnutých končetin. Skolopendromorfové jsou schopní zahrabat se do země neuvěřitelnou rychlostí, načež se opět objeví na povrchu na jiném místě. Jakmile si vyhlédnou cíl, začnou odhodlaně kroužit kolem něj a pokusí se mu zasadit úder. Útočí převážně pomocí mocných kusadel, ale také mají žlázy, které jim umožňují chrlit kyselinu.

Pacienti blouzní o jakési ženě pokryté strupy a vředy, kolem které pobíhají hejna krys. Tyto nesmysly přestaly po podání blínu a výtažku z máku. - poznámky Joachima von Gratze, Vilmeriova nemocnice v Novigradu Když v nějaké oblasti řádí mor, může se tam objevit duch připomínající nemocnou ženu, které z těla odpadává hnijící maso a v jejíchž patách se plíží hejno krys. Nikdo neví, jestli tento duch mor způsobuje, nebo jestli je k němu pouze přitahován jako můra ke světlu. Jisté však je, že se vyžívá v působení bolesti a utrpení a v nářcích a kvílení nakažených lidí.

Jo, pravda, bylo to velký. A ty zuby, ugh! Sotva jsme utekli. Říkám si, jestli to zabilo ty obchodníky... Ti hajzlové si to zasloužili. - rozhovor odposlechnutý ve Velenu

Sežral jen vnitřnosti. Vybíravec. - Geralt z Rivie

Slyšels ty nebo vůbec někdo o tom, že by příšera nastražila na cestu vůz a čekala na přepadení? Na to jsou sakra moc hloupý! - Egil, válečník z Hindarsfjallu

No, když už na těch vlasech nemůžu vytahovat nahoru rytíře v zářivé zbroji, tak ať mi aspoň k něčemu jsou. - poslední slova Dlouhovlásky. Každý ví, že milostné příběhy mohou mít nešťastný konec, ale jen málokdo by si pomyslel, že se to týká i princezen z pohádek stvořených proto, aby své šťastné konce prožívaly pořád dokola. Dlouhovláska měla tu smůlu, že se právě takovou nešťastnou hrdinkou stala i ona. Když knížecí dcery vyrostly a Kraj tisíce bájí začal pustnout, Dlouhovláska, jejíž princ nepřijížděl a kterou trápila strašlivá samota, se rozhodla oběsit na svém vlastním copu. Když zemřela, její duch zůstal strašit na hradě, ve kterém čekala na svého nápadníka.

Ále, těch se není třeba bát. Ekimary, simvás, dyť to nejsou víc než jen přerostlí netopejři. - poslední slova neznámého člena městské hlídky Stejně jako ostatní upíři nejsou ekimary, navzdory vesnickým drbům, nemrtví lidé. Jsou to ve skutečnosti příšery z období po Konjunkci, kterým nijak zvlášť nevadí česnek, svěcená voda ani náboženské symboly. Na rozdíl od svého vypodobnění v baladách a legendách vůbec nevypadají jako pohlední bledí šlechtici s okouzlujícím východním přízvukem, ačkoliv stejně jako katakani a nekurati silně připomínají přerostlé netopýry. Také nesají krev z krků panen ladným kousnutím připomínající polibek – místo toho je trhají na kusy svými dlouhými ostrými pařáty a pak chlemtají rozcákanou krev ze země.

Bruxa, se kterou se Geralt střetl na Corvo Bianco a kterou v sebeobraně zabil, se od ostatních tvorů tohoto druhu poněkud lišila. Zaprvé byla chytřejší, dokonce dokázala jen s mírnou námahou vyslovovat slova v lidském jazyce. Ba co víc, tato bruxa byla napojena na Šelmu, záhadného vraha, který tehdy ohrožoval Beauclair. Boj s ní pro Geralta představoval velkou výzvu. Stejně jako ostatní bruxy i tato oplývala silou a rychlostí, které dalece předčily lidské možnosti, mohla se zneviditelnit a útočit tlakovou vlnou. Jak už přináleží všem upírům, toužila pít lidskou krev. To znamenalo, že obvyklou obranu proti těmto tvorům byl elixír Černá krev, stejně tak dobrou zbraní byla i petarda Měsíční prach a - přirozeně - věrný zaklínačský stříbrný meč.

Jen mě škrábnul, budu v pohodě. - poslední slova neznámého lovce Ačkoliv jsou všichni krabopavouci prudce jedovatí, toto plemeno používá neskutečně silný toxin. Na zabití dospělého muže stačí pár kapek – tedy pokud to není zaklínač, jehož mutace malou dávku tohoto jedu zneškodní. Velké množství ovšem dokáže zabít cokoliv, čeho se dotknou, a mutace v takových případech pouze prodlužují nevyhnutelnou a bolestivou smrt.

Navzdory všeobecné představě nepřerušují rolníci svou práci v poledne proto, aby se schovali před sluncem – dělají to proto, aby se schovali před polednicemi. - Vlad Reymond, Rolníci a jejich zvyky Za obzvláště horkých letních dnů, kdy slunce dosahuje nadhlavníku, se občas objeví přízraky, které připomínají sluncem spálenou ženu oblečenou v dlouhé bílé róbě. To jsou polednice – duchové mladých žen a dívek, které zemřely násilnou smrtí těsně před svou svatbou. Byvše dohnány k šílenství bolestí či zlobou se toulají po polích a hledají své nevěrné milence či zrádné sokyně, ačkoliv stejně zabijí každého, kdo jim včas neuteče z cesty. Často je na tomto světě drží nějaký předmět, který pro ně má silný citový význam. A právě proto, když někdo uprostřed pole najde snubní prsten či roztržený závoj, by ho nikdy neměl sbírat, ale raději se co nejrychleji vzdálit.

Kvůli rokům osamoceného bádání bývají mágové poněkud výstřední. S ubíhajícími léty je neumětelové a samouci začínají čím dál víc dráždit: jsou tupí, nespolehliví, neposlušní a odhodlaní nechápat závažnost mágova díla. Dávají průchod citům tam, kde by měli projevovat kázeň a sebeovládání. Není divu, že mágové za své nejlepší společníky již dlouho považují umělé výtvory, které sami oživují a které navrhují tak, aby poslouchaly jejich pravidla a splňovaly jejich požadavky. Profesor Moreau v tomto ohledu nebyl žádnou výjimkou. Jeho golem byl svědomitým služebníkem v časech dobrých i zlých. Moreauův Golem byl také vynikající strážce: obrovitý, nepoddajný a po čertech silný. Kol a kolem: zaklínač s ním měl co dělat!

Tak vy se bojíte endriag, jo? Jen počkejte, až narazíte na jejich válečníky. - Klaus Altman, lesník Nekonečné vlny endriačích trubců dokáží přemoct většinu útočníků, ale do střetu s nebezpečnějšími protivníky kolonie endriag nasadí své větší a silnější členy – takzvané válečníky. Tato kasta žije jen pro boj, ke kterému má příležitostí více než dost, když brání hranice kolonie či dobývá nová území.

Zdá se mi to, nebo na nás ten chrlič čumí? - Lara Estevann, zlodějka z Loc Muinne Chrliči jsou kamenné sochy oživené proto, aby mágům hlídali laboratoria a obydlí před vetřelci. Ti, kteří se nezaleknou pohledu na tyto rohaté a okřídlené příšernosti, většinou zemřou krátce nato, když jsou rozsápáni na kusy kamennými pařáty.

Nemám ve zvyku lhát. Ani zabíjet bez důvodu. - sukuba Salma

Je více věcí na zemi i v nebi, o nichž se vašim filozofům nezdá. - Bartoloměj Darez poté, co se pokusil navázat spojení s bytostmi z jiné roviny bytí a skončil v blázinci. Správce sloužil se lhostejností golemů a bojoval stejně tak urputně, jako vykonával svou práci. Necítil žádnou bolest - vlastně se zdálo, že s každou utrženou ranou nabývá na síle stejně jako s každým úderem, který sám Geraltovi zasadil svým rýčem, jenž mu sloužil jako zbraň. Ba co víc, Správce dokázal z hrobů, které vykopal, vyvolávat mocné duchy a dokázal se léčit tím, že je pohlcoval. Zaklínač měl co dělat, aby se ničivým úderům jeho zbraně vyhnul, a jedinou příležitost tuto stvůru zranit skýtal okamžik, kdy svůj rýč zarazila do země, aby načerpala mimozemskou sílu ve snaze vyděsit svého protivníka a proměnit ho na kámen.

Jak malé kančí mládě svůj mocný špičák brousí, jak o stromy se škrábe a třísky kůry trousí. Jak zdánlivě se směje, jak pařáty si chystá. S lesním dobrodějem zábava je jistá! - Ludvík ze Šarol, matematik, spisovatel a básník Tato lesní zvířata jsou tak "divoká" - nezkrotná, zlá a útočná -, jak jejich jméno naznačuje. Dodnes se mnozí rolníci v odlehlých kaedwenských vesnicích domnívají, že divočáci přežívají na stravě složené z mladých panen, ačkoliv ve skutečnosti svůj hlad nejčastěji zahánějí pomocí kořínků a žaludů. Nemyslete si však, že jsou kvůli své bezmasé stravě neškodní. Ve skutečnosti jejich velký vzrůst a ostré zuby z těchto zvířat činí hotové bitevní stroje obalené srstí. Matka Příroda je navíc obdařila párem klů, takže díky výslednému součtu těchto zbraní představují skutečnou zhoubu lesů, hrozbu všem a všemu, co v nich přebývá - lidem i ostatním zvířatům. Kanci také mají tvrdé palicovité rypáky, kterým někteří rolníci říkají "píšťaly", ačkoliv nikdo nikdy neslyšel, že by divočáci podobné zvuky vydávali. Místo toho příznačně chrochtají, což některým může znít jako chrápání muže s příšernou nadváhou. Podle další sedlácké pověry mají divočáci krajně prchlivou povahu, a pokud je něco rozzuří, dávají průchod svému vzteku tím, že proráží ploty a hltají brambory. Ačkoliv někdy žijí o samotě, většinou se vyskytují ve skupinkách po třech až pěti jedincích.

Takový pohřeb žehem, to je něco, co by se lidé mohli naučit od gnómů. Pohřbít tělo někde na poli, inu, to je pro příšery učiněná pozvánka na hostinu! Když ho vyčmuchají ghúlové, budiž, to nevadí – ti se nažerou dosyta a půjdou si zase po svých. Ale pokud se u vašeho hřbitova usadí, chraňte bohové, hrobice, nebude brát vaše trápení konce. - Jacques de Villepin, Oxenfurtská akademie Jen málo názvů příšer sedí tak přiléhavě jako v případě hrobice. Jak napovídá původ tohoto označení (hrob + babice), připomínají zestárlou a znetvořenou ženu, která se plouží poblíž hřbitovů a bojišť. Hrobice se živí lidskými mrtvolami a obzvláště shnilým morkem, který srkají z kostí pomocí dlouhých a obratných jazyků. Jakmile babice pozře všechny mrtvoly v dosahu, začne zabíjet lidi a pohřbívat je na hřbitově, kde pak čeká, dokud se nezačnou rozkládat.

Ještě nedávno se to kolem venkovských městeček hemžilo strážnými duchy. Dnes je téměř nemožné spatřit skřítka, buccu či lutina. A bůžkové, ti odejdou vždy jako první. Taková je cena, kterou platíme za divoký postup rozvoje. - z předmluvy ke knize “Světy, které jsme ztratili” od profesora Dorregaraye Bůžkové (kteří bývají občas zaměňováni za lutiny) jsou lesní stvoření přebývající v norách a mechem pokrytých dutých pařezech na okraji lidských osad. Vzhledem i chováním připomínají děti a stejně jako děti se vyžívají v nepleše. Bůžci jsou hluboce zakořeněni ve svém území a konají ochranitelské skutky ve prospěch těch, kteří blízko jejich nor bydlí. Starají se o lidi i o zvířata, ale jelikož jsou od přírody plaší, snaží se tak činit nepozorovaně. Bůžky přitahuje veselí a nevinnost, a tak si lebedí v přítomnosti dětí a obvykle se ukazují jen mladým. Tyto pracovité a chytré bytosti rády poskytují malé služby pro lidi, jež mají ve své péči, a na oplátku žádají pouze úctu a platbu v podobě jídla či již nepotřebných nástrojů. Snadno se nechají urazit hulvátským, nevděčným či prostě hrubým chováním. Bůžkové si také cení míru a klidu. Když začne být vesnice, nad kterou dohlížejí, přelidněná nebo její obyvatelé zapomenou na staré způsoby, svou noru opustí nadobro a vydají se neznámo kam.

Podle pověsti byl kdysi Goljat rytířem, který porušil svou přísahu, za což ho potrestala Paní jezera. Byv proměněn v obra, utekl do hor a do obydlených nížin sestupoval pouze jednou za rok, když ho k tomu dohnal hlad. Nikdo neví, kolik pravdy se v této pověsti skrývá, ale je nevyvratitelnou skutečností, že tento nebezpečný obr zabíjel a žral bezpočet ovcí i ovčáků a byl natolik obávaný, že jím chůvy strašily děti, když nechtěly jíst zeleninu. Přestože ho lidé považovali za divoké a nemyslící zvíře, Goljat používal jednoduché nástroje a v jeho mocných rukou se jakýkoliv předmět mohl proměnit ve smrtící zbraň. V boji s Geraltem Goljat třímal mlýnský kámen a každý úder byl vstkutku drtivý. Geralt měl naštěstí se zabíjením obrů svoje zkušenosti a rychle se vypořádal i s Goljatem, k čemuž mu dopomáhala trojice rytířů - Milton de Peyrac Peyran, Palmerin de Launfal a Guillaume de Launfal.

S lítostí oznamuji tvé milosti, že syn tvé milosti padl během boje s běsem. Zemřel na místě i se svým pážetem, svým průvodcem, s nadháněči, s vesnickým doprovodem i se svými psy. - Kavin Jell, správce statku Villepin poblíž Wyzimy Běsové jsou chodící hory svalů završené rohatou a zubatou hlavou. Stejně jako jejich vzácnější bratranci, bukvačové, žijí v hustých lesích, v močálech a bažinách. Pokud je to možné, lidem se vyhýbají, a pokud to možné není, zabijí je, aniž by se nad tím nějak pozastavili.

Tenká peruť, za peřím řídne… Arcigryf. - Geralt z Rivie

Ulfhedin? A to je co, nějaká ryba? - profesor Artibus Joannes Rack, zeměpisec zmizelý během průzkumné výpravy na Skellige Ulfhedinn je plemeno vlkodlaků, které se nalézá převážně na Skellige. Pusté a nehostinné prostředí ostrovů by mohlo vysvětlit, proč loví převážně lidi a proč jsou silnější než jejich pevninští bratři. Starší a obzvláště nebezpeční ulfhedinnové se nazývají vorefové. Jen málokterému smělému válečníkovi v celé historii Skellige se podařilo ulfhedinna porazit a každý z nich byl coby hrdina zvěčněn v baladách, které se zpívají dodnes.

Takového tvora jsem jakživ neviděl! Byl jako obří stonožka, ale bílý, docela bílý! - výpověď ranhojiče Vittoria de la Vegy po prvním setkání s Bledou vdovou Toto vzácné plemeno vije obřího přebývá v podzemních doupatech a za své jméno vděčí nezvykle bledému zbarvení. Jako u většiny běžných skolopendromorfů je i její tělo chráněno tvrdým chitinovým krunýřem, zpod něhož trčí četné zahnuté končetiny. Někteří učenci tyto tvory chovají ve svých pracovnách kvůli vaječnému bílku, který představuje výborný základ pro přípravu mutagenních lektvarů.

Stalo se to taklenc… Tudle mě v lese chytil strašnej slejvák, hotová průtrž, tak si řikám: "Skovám se do ňákýho ďolíku, páč chraňte bohové, abych promoknul a eště se v tomdle věku nastydnul. Tak jsem zalez do jedný jeskyně, co byla poblíž. A tam uvnitř na mě něco zařvalo! Vypadnul jsem ztama tak rychle, že než jsem doběhnul domů, vítr mi kabát vosušil." - Velis Ševela, bylinkář

Už zase?! U všech bohů, ženská, já už nemůžu… - Lester z Malovína sukubě, pár dní předtím, než vstoupil do celibátu Oproti ostatním příšerám necítí sukuby a menády potřebu zabíjet, netouží po lidském mase a obvykle vlastně ani nechtějí nikomu ublížit. Žene je pouze jedna jediná věc: neukojitelný chtíč. Marně se ho snaží utišit milostnými hrátkami s jakýmkoliv lidem podobným druhem, na který narazí. Ačkoliv je třeba podotknout, že jejich "oběti" se většinou moc nebrání, neznamená to ovšem, že by sukuby a menády nepředstavovaly žádné nebezpečí: jejich nekonečné lascivní návrhy, třebaže zpočátku příjemné, už dohnaly nejednoho muže k šílenství či ke smrti.

Jeden kupec mi kdysi řekl, že mu připomínám erynii. Samozřejmě jsem ho ihned teleportovala do jednoho z jejich hnízd, aby se sám přesvědčil, jak špatně zvolené to přirovnání bylo. - Lytta Neyd, čarodějka známá jako Korál Je těžké si to představit, ale erynie nacházející se na Skellige jsou ještě odpudivější - a nebezpečnější - než harpyje, jejich blízké příbuzné. Ačkoliv nejraději hodují na dobře rozleželé mrtvole, nepohrdnou ani čerstvým masem, lidské nevyjímaje.

Jen jednou jedinkrát jsem utíkal z boje, a to bylo před ledovým obrem. A víte co? Ani trochu se za to nestydím. - Rasmund Kvaalkje, veslař klanu Torrdarroch Toto silné pravěké stvoření je dost možná posledním svého druhu. Ledový obr se v mnoha ohledech podobá člověku, ale je modrý jako námraza a vyšší než strom. Ačkoliv se zdá být schopný rozumně uvažovat, veškeré dosavadní pokusy o navázání řeči skončily stejně – rychlou a bolestivou smrtí.

Fa'zhúlové kvílej a vřeštěj, a když uslyšíš jejich křik, víš, že eště tu noc rozšíříš řady mrtvejch. - žebrák z Dun Dâre Podle starých klevet jsou fa'zhúlové duchové žen, kteří uvízli mezi životem a smrtí kvůli děsivým okolnostem. Jejich nářky a steny se považují za zlé znamení bezprostřední, nevyhnutelné smrti, ačkoliv prý na živé neútočí přímo oni. Nejčastěji se zjevují v podobě bledých plačtivých žen s vrásčitou tváří a scvrklým mrtvolným tělem.

Sbírala jsem borůvky jako vždycky touhle dobou, když najednou se stromy zatřásly a já uviděla toho… tuhle věc… – úryvek příběhu ženy, která se vrátila z lesa. Větvoňové jsou poddruhem příšery známé jako lešij. Je možné na ně narazit v nepřístupných lesnatých oblastech, kam nikdo moc nechodí. Většinou na lidi neútočí, pokud je nevydráždí, ale když už se tak stane, dokážou být velmi děsiví, a jelikož oplývají značnou silou, mohou napáchat obrovské škody. Jejich chuť k jídlu je tak silná, že dokážou spořádat víc než vojsko na svatbě. Každý větvoň ovládá rostliny a je s nimi nerozlučně spjat. Proto pokud někdo bude ničit zeleň v jeho říši, okamžitě přijde narušitele potrestat.

Pavouk s mouchou nikdy se nespáří. - ofierské přísloví V našich krajích by se mohlo uplatnit podobné rčení o pavoukovcích a všem, co jim nestihne utéct - což zahrnuje téměř každého tvora na světě. Pravda, rolníci ani dřevorubci se jich během každodenní lopoty bát nemusí, protože pavoukovci - coby vzdálení postkonjunkční bratranci běžných pavouků - dávají zhusta přednost hlubokým temným jeskyním a vlhkým močálům, kam noha člověka nepáchne. Když na ně ale někdo narazí, měl by doufat, že jeho svědomí je čisté a jeho světské záležitosti jsou vyřešené, protože jeho život záhy skončí, neboť ani ten nejrychlejší člověk na světě jim nedokáže utéct a jen pár zaklínačů je dokáže přemoci. Ještě horší je jejich útočnější a nebezpečnější poddruh známý jako kolosální pavoukovec, který dokáže pozřít celého vola během několika málo okamžiků.

Řikám si - co dělá kus ledu uprostřed laboratoře? A pak ten kus ledu vstal a zpřelámal mi hnáty. - Yannick Lovt, zloděj Ledový elementál je masa zmrazené vody oživená magií. Tento elementál, postrádající vědomí i svobodnou vůli, je bezmezně vázán příkazy mága, který jej stvořil. Tyto příkazy občas sestávají z jediného slova: zabít.

Tak ty chceš prvotřídní boty, říkáš? Dones mi useň ze stříbrného baziliška a já ti udělám boty, které ti bude závidět celý svět. – Anatol Vižol, švec z Beauclair

Pár sedláků mi kdysi nabídlo královskou odměnu za to, že zabiju haštěra. Pořádně naditej měšec plnej zlata… Ale já je poslal do háje. Prachy jsou vám k prdu, když jste mrtví. A haštěr, to nejni žádnej zkurvenej vidlohon. - Zator, jeden z crinfridských Sekáčů Haštěři bývají často zaměňováni za wyverny či vidlohony. Ale nenechte se mýlit: haštěři jsou zlé, strašlivé a nebezpečné šelmy, a pokud si je někdo splete s wyvernami, dopadne velmi špatně. Zatímco wyverny mohou necvičeného muže roztrhat na kusy a pozřít během okamžiku, pouze haštěr ho může navíc usmažit na škvarek svým ohnivým dechem.

N’arache aen woed endicen [Nechte krabopavouky spát]. - elfské přísloví Mocná klepeta, chřtán plný jako břitva ostrých zubů a jedové žlázy se smrtícími toxiny – taková je krabopavoučí smrtící výzbroj. Jelikož lidé a hospodářská zvířata představují významnou část stravy těchto stvůr, zakázky na krabopavouky na druhou stranu představují důležitý zdroj zaklínačské obživy.

Mrtví prej maj rádi ticho. No, já nevim jak mrtví, ale vichtové teda určitě jo. - Heinrich von Grott Ačkoliv vichtové nevypadají jako obzvláště přátelští tvorové, není dobré se k nim přibližovat nevraživě. Pokud je necháte na pokoji, nepředstavují žádné vážné nebezpečí. Víc než boj je většinou mnohem víc zajímá kotlík, ve kterém si vaří své odvary. Tento druh se nejčastěji vyskytuje na starých pohřebištích, ačkoliv už byli spatřeni i poblíž novějších hřbitovů nebo masových hrobů. Vichtové tráví zimní měsíce ve stavu netečnosti, který se velmi podobá lidskému spánku. Žijí přísně samotářským životem. Je téměř neslýchané, aby se tito tvorové vyskytovali ve skupinách. Ale když mají strach, že je jejich území ohrožené (a důvod pro takový pocit ohrožení zavdá i jediný krok na vichtovo území), promění se v nebezpečné protivníky a opustí své samotářské způsoby, aby k sobě na pomoc přivolali ostatní příšery.

Zjevení je pouhopouhé nečisté vědomí, sužované vinou a neodpuštěným příkořím. Člověk si libuje v hříchu s povolnými ženštinami a v noci nemůže spát, načež si vybájí povídačky o jakémsi zjevení či přízraku a vykládá je v hospodě. - Sabina z Dalu, mystička a kněžka proroka Lebedy.

Slyšeli jste vo tom, jak medvěd "vyšplhal na horu, aby se podíval, co uvidí"? Největší blábol, co jsem kdy slyšel. Když medvěd šplhá na horu, nejni to kulivá tomu, aby se díval, ale aby lovil. A zabíjel. - Jahne Oldak, královský lovec Medvědi jsou všežravci – to znamená, že v jejich potravě má své místo kromě bobulí, kořínků a lososů i člověk. Když požírají lidi, většinou si pochutnají na poutnících, kteří nevědomky vkročili na jejich území, nebo na lovcích, pro které je skolení tohoto zvířete celoživotním snem. Jsou různá plemena medvědů – černí medvědi, polární medvědi a jeskynní medvědi – která se od sebe liší barvou, jakož i velikostí a silou. Všichni však mají jednu věc společnou: schopnost zabíjet jako nikdo jiný.

Mně to přijde jako kytka. Pěkně hnusná kytka. - Blažej Tennerbe, poslední slova Archespory vypadají jako obrovské a na pohled nelibé květiny s některými rysy mimořádně krutých a krvežíznivých rosnatek. V porovnání i s tou nejobrovitější rosnatkou jsou však daleko nebezpečnější. Díky jejich zvláštnímu vzhledu je téměř nemožné je rozeznat od ostatních rostlin. Jakmile se někdo přiblíží natolik, aby poznal, o co se jedná, je už často příliš pozdě. Podle lidové pověry jsou archespory prokleté rostliny rostoucí v půdě hnojené krví umírajících. Nejčastěji je možné na ně narazit na místech, která byla svědky pogromů, krvavých obřadů či krutých vražd. K dnešnímu dni byly popsány čtyři druhy archespor, které se od sebe liší zbarvením: hnědá (nejméně nebezpečná), zelená a fialová (nejnebezpečnější). Poslední odrůdou, kterou prý pěstují mágové z Ban Ard, je archespora žlutá, která se silou vyrovná svým zeleným sestřenicím.